Z píáristky matkou a naopak

Read more!

Vlastně ani nevím, jak se to stalo a stala se ze mě matka. V lednu k nám přijel malý chlapeček, rázem se stal středem vesmíru a náš dosavadní život obrátil vzhůru nohama. Přesto jsem odmítla odejít z práce a stát se maminou na plný úvazek. Takže už tři měsíce po porodu jsem se vrátila zpátky do zaměstnání. Sice jen na částečný úvazek, ale přece. Chcete vědět, jak to funguje v praxi, když nemáte babičky, které jsou kdykoliv po ruce?

Všechno musí klapat přesně na minutu, takže time management třetí generace je proti mně břídil. Před klienty se pokud možno tvářit, že žádné dítě není a pokud už připustím, že je, tak raději nezmiňovat jeho stáří, abych nebyla za krkavčí matku a nebo aby se klient necítil ohrožen, že nemám čas se mu věnovat naplno. A když už mě někdo s dítětem „načape“, je lepší předstírat, že jsem ho právě našla a nemám s ním vlastně nic společného, ta podoba je opravdu čistě náhodná a vůbec si ji neumím vysvětlit.
Ne, ne, to byl jen takový vtip. K tomu, abych mohla pracovat je v první řadě potřeba mít rodinné zázemí a chápajícího partnera, připraveného pomoci, a samozřejmě chuť k práci.
Co ale předchází tomu, než se dostanu do kanceláře? Vždy před proměnou v pracující ženu musím miminku zabalit věci na celé odpoledne, kdy bude bez maminky, od plín přes několik setů náhradního oblečení až po jídlo. Pak nachystat sebe, většinou když malý předstírá, že spí, a ve finále obléct mimi – počítám i s variantou, že ho budu oblékat několikrát, protože při procesu oblékání může dojít k různým nehodám typu nenadálého čůrání či kakání apod. Pak nastává převtělení do chobotnice. Přes jedno rameno jeho maxitaška, přes druhé rameno notebook, v jedné ruce dítě, ve druhé ruce klíče, ve třetí ruce… a málem bych zapomněla, že mám jen dvě ruce… A pak už hurááá do kočárkárny pro kočárek. Před domem bývá pravidelně nastartovaná paní na hlídání, mně se uvolní ruce a odlehčím jednomu rameni. No a pak už šup do auta a hurá za prací. Po tomto maratónu bývám obvykle uhoněná jako pes a běžně se stává, že poslední úpravy mého zevnějšku probíhají ještě ve výtahu, cestou do pátého patra… Asi jste si někdy všimli fleků na tričku a nebo na kalhotách – tak to si chlapík odložil cestou z bytu na moje rameno či stehno kousek již přetrávené svačinky.
Jakmile ale vkročím do kanceláře, stává se mě píáristka a nikdo by nepoznal, že jsem ještě před hodinou doma přebalovala plíny. Práci si užívám o to víc, když vím, že zvládnout se dá opravdu ale opravdu všechno! A díky všem, kteří si to myslí taky!

O PR na zahraničních blozích

Read more!

Hledat na českém internetu blogy o PR, médiích, marketingu nebo dokonce blogy samotných PR agentur chce hodně trpělivosti a umu. Pokud se však rozhodnete prozkoumávat zahraniční stránky, věřte, že na tom budete mnohem lépe. Blogů věnujících se public relations je nepřeberné množství, bohužel však i zde platí, že ne všechny jsou aktivní a nabídnou čtenářům alespoň trochu kvalitní obsah. Ponořili jsme se tedy do internetové sítě a pokusili se najít několik zajímavých zahraniční blogů o PR.

Nahé PR

Jeden z mála živých blogů, který se může pochlubit kvalitními a mnohdy velmi zábavnými příspěvky, se jmenuje Naked PR. Jedná se o web, který je určen pro všechny, kteří se chtějí neustále vzdělávat a jsou dychtiví po všech novinkách z oboru PR. Blog vede PR konzultantka a redaktorka Jennifer Mattern více než dobře. Zdařilé grafické zpracování uživatele při první návštěvně neodradí, naopak jej podpoří jen v tom, aby se začetl do nových příspěvků. Pokud vás tedy zajímá, jak se dívají na sociální sítě v zahraničí, zdali lidé věří bloggerům nebo jestli je PR již ztraceno, pak sem jistě zabrouzdejte. Stojí to za to.

Globální konverzace

Velké a bouřlivé debaty o public relations a jeho působení naleznete na stánkách PR Conversations. Na blog působící profesionálním dojmem přispívá několik zkušených autorů, kteří čtenářům nabízí neustále nové články. Ti poctivě komentují jejich obsah, neboť pod téměř každým příspěvkem se nachází několik reakcí. O čem si zde můžete přečíst? O virtuálním světě, který byl vytvořen přímo pro tento blog, o zážitcích z reálných mezinárodních PR seminářů, o online management reputaci nebo o událostech a místech, kde lze ve 21. století navazovat nové kontakty. Jedním z nich je určitě i tento blog.

Další zajímavé blogy, které žijí a stojí za to klepnout na jejich odkaz, naleznete zde:

Minnesota Public Relations Blog
Barevný blog s bohatým obsahem o novinkách a událostech z Minnesotského PR.

India PR Blog
Pokud jste stále přesvědčeni, že neexistuje kvalitní blog, v Indii vám dokáží, že tomu tak není.

PR 2.0
Blog šéfa PR a New Media agentury FutureWorks ze Silicon Valley o tom, jak spolu fungují social media, PR, web marketing a technologie.

PR Squared
Plný života, mládí a (nejen)úsměvných příspěvků. Takový je blog z dílny americké PR agentury SHIFT Communications.

Mluvte jejich řečí a budou vás milovat!

Read more!

Tak nějak by se daly do jedné věty shrnout marketingově-komunikační poučky o tom, jak je opravdu důležité důkladně poznat a dobře znát naši cílovou skupinu, abychom se cítili jako v jejich kůži, naladili se na jejich vlnu, „zapadli“ mezi ně, mluvili jejich řečí – prostě abychom mohli efektivně a s kýženým výsledkem komunikovat produkty a služby naše/klientů. Stačí mluvit jejich řečí a budou vás milovat. A neplatí to jen ve světě marketingových komunikací…

Stačí se třeba o dovolené vrátit do země dávných zahraničních studií a oprášit pár portugalských slovíček. A pak už to jede jako po slaném portugalském másle. Mluvila jsem jejich řečí a prostě mě milovali! Natolik, že jsem za láhev Becherova bylinného moku měla po dobu dvoutýdenní dovolené vlastní pokoj, s vlastními klíči od bytu u kamaráda mého kamaráda, a to zcela zadarmo! Jistě, mnoho v tom sehrálo to, že můj dovolenkový pan domácí - Hugo - je opravdu nadšený a reprezentativní člen sítě Couchsurfing, jejíž členové nabízejí dobrodružným či bezradným cestovatelům bezplatný nocleh na gaučích, matracích a podlahách ve svých domovech. A taky svou roli sehrálo to, že Hugo a já máme společného kamaráda. Nicméně moje portugalština bylo to, co zabodovalo maximálně a dohoda o dovolenkovém ubytování byla na světě. A tak se malým rybářským městem začala prostřednictvím Huga šířit šeptanda o jedné Pavle z České republiky, která fakt válí portugalsky. Všichni se o tom chtěli na vlastní uši přesvědčit. A tak jsem pořád mluvila jejich řečí a prostě mě za to milovali. Natolik, že mě ti neznámí portugalští obyvatelé, kterým dlouho trvá než si vůbec pustí někoho k sobě blíž, přátelsky přijali mezi sebe. A tak jsem poznala místa a potkala postavičky onoho města, které by běžný turista nepoznal. Mluvila jsem jejich řečí a oni nemohli věřit svým uším - byli ve stejnou chvíli šokováni i přešťastni, jako když si s blaženým výrazem ve tváři dávají jeden z dosti sladkých dezertů, který nesmí chybět po žádném jídle. Některé jsem musela přesvědčovat, že opravdu nejsem dcerou portugalských emigrantů, ale Valaška jak poleno. Mluvila jsem jejich řečí a za to mě milovali (skoro tak jako Portugalci milují svou rodinu, která je pro ně to nejcennější na světě) natolik, že jsem se s nimi zúčastnila přátelských večeří, uzavřeného koncertu i narozeninové oslavy – zaplavena grilovanými rybami, vynikajícími mušlemi, krevetami, olivami naloženými v místní směsi bylinek, typickým zeleným vínem, tuňákovou paštikou, fíkovým koláčem, mandlovým pečivem, šťávou z těch nejsladších pomerančů na světě uloupených z nekonečných pomerančových sadů za městem, novými slovíčky a hlavně pohodou. Mluvila jsem jejich řečí a za to mě milovali natolik, že se na chystaný zápas Česko-Portugalsko na Euru začali těšit jako na přátelské utkání a někteří dokonce jeden večer nad pivem v baru nedaleko přístavu s nefalšovanou pokorou tipovali, že Češi ten zápas vyhrajou. No, spletli se…

Poslední večer jsem Huga a jeho přátele nad vrchovatou mísou českých bramboráků, které po dvouhodinovém smažení na dvou pánvích souběžně zmizely za labužnického mlaskání rychlostí kulového blesku, učila tu naši řeč – respektive české „ř“. Pokoušeli se mluvit naší řečí. Ale i když jim to až na jednu výjimku vůbec ale vůbec ani trošku nešlo, stejně je taky miluju :-) P.S.: Myslím, že jsem udělala během dovolené v jednom malém rybářském městečku jižního Portugalska Česku dobré píárko a předpovídám nárůst příjezdového turistického ruchu v ČR!

Dobře cílená komunikace nemusí být věda

Read more!

Adobe Systems uvedlo na trh studentskou edici produktů se speciálními cenami. Zadání pro PR bylo jednoduché: nejefektivněji touto informací zasáhnout co nejširší okruh potenciálních zákazníků z řad vysokoškolských studentů. Chvíli to vypadalo jako těžký oříšek, za několik dní ale bylo jasno.

V médiích s IT zaměřením se informace rozšířila velmi rychle. Zbývalo ale vyřešit, jak pokrýt celou dobu kampaně od jara do léta a jak se dostat co nejblíže ke studentům, kteří nejsou do počítačů a software zažraní.
Vedle využití webu www.adobeprostudenty.cz a media relations jsme se proto zabývali možností nalezení kanálu, který by oslovil další studenty a bylo možné jej využít po delší dobu. Volba padla na systém výhod poskytovaných studentům, držitelům mezinárodních karet ISIC. Tuto kartu, vydávanou společností GTS Alive, využívá v České Republice 220 tisíc studentů, což představuje přes 90 procent studentů vysokých škol v ČR! Poprvé si tak o studentských edicích software přečetli v magazínu Alive, distribuovaném v nákladu 25 tisíc kusů přímo držitelům karet. Článek si mohlo přečíst také 60 tisíc příjemců e-mailového newsletteru. V tu chvíli byla nabídka Adobe Student Edition uveřejněna na webu www.alive.cz v podobě článku i zařazení do seznamu poskytovaných výhod a slev. Web je držiteli karet často využíván právě pro zjištění, jaké slevy mohou využít. Vyvrcholením kampaně mezi studenty bylo partnerství Adobe na akci ISIC Tour – propagační roadshow po vysokých školách, pořádané na jaře a na podzim. Jarní kolo proběhlo na 13. vysokých školách v celé ČR. Informace o ISIC Tour se hodila i společnosti Adobe k vlastní propagaci a zároveň se objevila v médiích, které ji díky zajímavému nápadu zařadili do rubrik událostí a proběhlých akcí, což zvýšilo povědomí o Adobe nejen u studentů.
Celá akce, kterou Adobe vyhodnotilo jako úspěšnou, byla zajímavá i pro nás. Ukázala, že vedle zažitých postupů nebo hledání složitých cest je možné často sáhnout po řešení, které je po ruce.Co je studentský balíček? Sleva na produkt pro studenta! Jak ji nejlépe poskytnout a propagovat? V systému slev pro studenty!

Apocalypse now....

Read more!

Manila nas privitala neuveritelnym vedrem, vsudypritomnym pronikavym pachem z malych jidelen a konecne brutalnim smradem z malych motorek se sajtkarou, recenych tricycle. Je to tady nejcastejsi vozitko, ktere tu maji Filipinci misto auta, na ktere nemaj. Kazdopadne moje zelene srdce dost trpi i tak :). Vseobecne tu na ekologii moc nedaj, plati bezvyhradne, ze ekologii se zabyvaji jenom ty staty, ktere na to maji. Podle toho to tu taky vypada, tuny odpadku, spina a smrad.

Jinak ale musim rict, ze jsou Filipiny nadherna zeme s hrozne milymi a pratelskymi lidmi (pani, co nam pri vymene penez, corkla jak stary skorapkar pulku vymenenych penez nepocitam). Pohybujeme se vetsinou v mistech bez turistu a proto dost casto pusobime na mistni jak zjeveni. Mavaji, krici, padaji do mdlob a jsou u vytrzeni. Pokrikuji na nas Hey Joe, neb po mnohaletem pusobeni US army zde, jsou pro ne vsichni Joe. Tedy i ja, coz si neberu nijak osobne :). Bohuzel dostal Petr uz i nabidku k snatku, tak musim byt ve strehu. Nastesti krome asijske krasy oplyvala i potomkem,takze Petr odolal.

Podrobnejsi informace napisu priste. Snad jen dnesni zazitek,kdy jsme jsme se plavili na vorech na Pagsanjan, kde se tocila Apokalypsa. Plukovnika Kurtze, jsme uctili tichou vzpominkou. Jinak krasna tropicka vegetace a vodopady.

Uz na me vola zbytek skupiny, ze padame dal, tak se s vami timto rozloucim.

At zije Fleishman-Hillard!! :))

PR: Kontaktujte mě jen přes FaceBook, prosím

Read more!

37 266 nepřečtených e-mailů v poštovní schránce přiměly novináře Financial Times k neotřelému kroku. Bude reagovat pouze na odkazy od svých kontaktů ve FaceBooku a posílá jasný signál PR agenturám: když mi budete posílat zajímavé zprávy, zařadím vás do svých kontaktů. Když ne, máte smůlu.

Ať už si to přiznáme nebo ne, žijeme v době sociálních sítí. Networking neboli budování sítí kontaktů je trendem posledních let a co by to bylo za dobu, kdyby se to nedělo přes internet. Služby jako LinkedIn, MySpace, FaceBook zažívají boom, a dostávají se i k nám.

Přiznám se, ze začátku jsem byl hodně skeptický vůči těmto službám. Na rovinu řečeno, považoval jsem je akorát za dobrý způsob toho jak si masírovat ego tím, že nám dvakrát tolik kontaktů než můj bývalý spolužák z výšky. Já jsem byl king, on lůzr. Ano, i toto je pohled na věc, ale hodně omezený. Sociální sítě nejsou o tom „kolik jich máš“ ale o tom „jak je využíváš“. Příkladem toho je i experiment, Toma Foremskiho, již zmiňovaného novináře a bloggera, který již byl zahlcen e-maily v poštovní schránce. Jak sám říká, bude se zabývat pouze informacemi, které mu posílají jeho FaceBook přátelé. Tyto zprávy dostanou větší prioritu než zprávy zaslané e-mailem nebo jiným způsobem. Důvodem je, že pokud si někoho chcete přidat do svých kontaktů, je větší pravděpodobnost, že se opravdu zajímáte o to co dělá a co ho zajímá. Stejně to funguje i naopak, i příjemce zpráv má možnost podívat se na profil, zájmy a koníčky odesílatele a (i když se osobně nikdy nesetkali) udělat si o něm lepší obrázek a vytvořit k němu určitý vztah. „Je to experiment, ale možná mi pomůže zredukovat počet lidí, kteří mi jen posílají zprávy, ale nezajímají se o to, o čem vlastně píšu. I to je v pořádku, ale chci se zaměřit na lidi, které do určité míry znám. Pokud mě někdo kontaktuje jen proto, že mu to nařídil šéf, tak raději neodpovídám,“ říká Foremski.

Zda se tento experiment povede, zda Foremskiho příklad budou následovat jiní, a zda se využívání sociálních sítí v podobné míře uplatní i v naši novinářské obci, ukáže čas. Jisté ale je, že jeho příklad dává sociálním sítím smysl a ukazuje, jak jej lze využít v praxi i při každodenní práci.

Komunikaci nepotřebují jen firmy

Read more!

Na začátku března proběhlo v pražském hotelu Pyramida vyhlášení nejlepšího handicapovaného sportovce za rok 2007. Na setkání sportovců, zástupců svazů, sponzorů i médií bylo možné vidět, proč je taková akce prospěšná. Řada lidí by možná namítla, že podobné slavnosti jsou jenom zbytečným a okázalým večírkem pro pár vyvolených, ve skutečnosti se jedná o veskrze užitečný nástroj. Uhodnete k čemu slouží? Svůj pohled na tuto otázku vám hned vysvětlím.

Nejprve si nastíníme, kdo jsou hlavní aktéři.

Sportovci: U hendikepovaných sportovců jde o řadu lidí, kteří i přes těžký životní problém dokáží nejen sedět a čekat až se o ně někdo postará, ale o lidi, kteří jsou rozhodnuti vzít osud do vlastních rukou. Není to jednoduché, omezení v podobě chybějícího sluchu, zraku, schopnosti pohybu a podobně si řada z nás nedokáže představit. I přesto většina hendikepovaných sportovců, když to alespoň trochu jde, pracuje.

Funkcionáři, trenéři a asistenti: Řada lidí, kteří pomáhají. Na sportu hendikepovaných se zbohatnout nedá, většina z těchto lidí to dělá z přesvědčení

Sponzoři: Firmy, organizace i jednotlivci, kteří dokáží ocenit chuť, se kterou postižení jdou do toho a snaží se něco dělat.

Média: sedm statečných, kteří se nebojí ukázat i něco, co řada lidí raději nevidí a s čím
žebříčky sledovanosti ani čtenosti rozhodně nestrhnou.

Co o sobě říkají a jaké mají problémy?

Sportovci: Vždy bojují, dělají maximum, občas jim zejména na nejvyšších soutěžích chybí trocha štěstí. K tomu aby to bylo lepší, potřebují dvakrát lepší podmínky pro přípravu.

Funkcionáři: Mají těžký život - kde brát když nikdo nedá, co dělat když jim nikdo nechce pomoci. K zajištění 2x lepších podmínek přípravy je třeba 4x více peněz.

Sponzoři: Dělají, co je v jejich možnostech. I když by dokázali dát do sportu více, nemají dostatek příležitostí, aby se jim tato investice jakkoli zhodnotila.

Média: Sport je atraktivní, když má výsledky, ale k nim se úspěchy často nedostanou vůbec nebo s velkým zpožděním.

Co s tím zmůže jedno slavnostní setkání?
Překvapivě hodně. V marketingu se to jmenuje networking a brainstorming. Sponzoři potkávají své sportovce a dozvídají se jaké mají problémy. Funkcionáři vědí, že kdyby byly peníze, lze zlepšit přípravu. Zástupcům médií se hned rýsují výsledky a záběry z mezinárodních stupňů vítězů a sponzoři vidí svá loga na ověnčených vítězích. Skvělá ukázka zvládnuté interní komunikace a public relations. Stačilo zorganizovat jediné setkání a výsledek je „4 in 1“. Sešli se lidé, kteří by se jinak nepotkali a vymysleli nové projekty, které by jinak vznikaly jen těžko.

Konec večera, zpátky do reality. Jak známo, kde není hybná síla, není pohyb. Na sliby i velké myšlenky ze slavnostních setkání se zapomíná docela rychle. Pokud si ve čtyřúhelníku sportovců,funkcionářů a trenérů, sponzorů a médií dosadíme, kdo je pro koho zákazníkem, vyjde nám pěkně těžké komunikační schéma. A není jednoduché jej obsloužit. Říká se, že jeden den praxe vydá za měsíc teorie. Vyzkoušíme si to tedy sami na sobě a dáme vám vědět.

"...neumím si představit práci novináře bez PR..."

Read more!

S bulharským novinářem Danailem Glishevem o mediálním trhu, současné Evropě a PR. První díl seriálu rozhovorů s novináři z jiných krajů začínáme Bulharskem.



Danail Glishev, novinář, Bulharsko

Dany se narodil se v roce 1972 v Sofii. Po studiu na francouzském gymnáziu absolvoval balkánskou historii a studoval polskou filologii. Hovoří rusky a anglicky a čte v srbštině. Navštěvoval kurzy masové komunikace na universitě v Sofii, Univerzitě sociologie v Lubliani, sociologii v Gutenbergově univerzitě v Salzburgu. Novinářem je již 10 let. Převážně se zabývá zahraničním zpravodajstvím, pracoval pro různé bulharské televize, rádia, noviny i časopisy. V současné době je redaktorem Radia France International v Sofii.

Jako redaktor zahraničního zpravodajství jsi se často dostal k zajímavým událostem. Jaké byly tvé nejzajímavější úlovky?
Hledal jsem americkou raketu v horském regionu u bulharské západní hranice s baterkou v době války v Kosovu. A našel jsem ji. Vysílali jsme z výsadkářského letadla, přímé spojení pro „TV 7 dní“, s velitelem Generálního štábu, generálem Micho Michovem, z manévrů armády. Z britského konsulátu a operační nemocnice na náměstí Taxim v Istanbulu, při bombových atentátech v roce 2003, 12 hodin po spáchání. Z utečeneckého tábora Albánců v Raduše, na Kosovské hranici v květnu 1999, ze setkání Organizace pro bezpečnost spolupráci v Evropě, kdy Jelcin nazval Clintona „Psím synem“, to jsem si nemohl nechat ujít.

Jedním ze velmi zajímavých rozhovorů bylo interview s Jasirem Arafatem v roce 2000 v Betlémě. Ale nejvíce mi zůstalo v paměti osobní setkání s Achmedem Zakaevem, ministrem zahraničních věcí vzbouřenecké Čečny. Spojil jsem se s ním v Kodani 15 minut předtím než ho vzali do vazby. Interview bylo pak citované Reuters.

Kam se ubírá bulharský mediální trh. Došlo za poslední dobu, po vstupu do EU k nějakým zásadním změnám?
Bulharský mediální trh je malý, rozvíjející se trh, který začínal před 18 lety jednou televizí, několika novinovými tituly, spojenými s vládou a dvěma nebo třemi černobílými vědeckopopulárními časopisy. Dnes tu máme více než deset televizních programů s nepřetržitým vysíláním, šest 24-hodinových radiostanic a kolem třiceti hudebních rádií v celé zemi, 20 celostátních a regionálních denníků a více než 30 časopisů. Tisk je mimo politickou kontrolu, ale přeci jen tu a tam je závislý na korporátních zájmech. Čím dál větší roli hraje několik médií zakoupených mezinárodními konsorcii. Jejich význam stoupá, stejně jako zisky. Ale co dělají pro různost názorů a svobodu slova je sporné.

Jak probíhá komerční spolupráce médií a firem. Jak se daří tištěné reklamě?
Reklama dává tisku svobodu. U nás je jí ale málo, což snižuje sílu a možnosti tisku. I to je zdrojem našich problémů. Jinak je na poli reklamy konkurence dokonce větší než ta na velkých trzích, například na francouzském nebo polském.

Jaké jsou zásady novinářské etiky v Bulharsku, co se ctí, co naopak ne?
Etnická a náboženská tolerance, právo hlasu různých názorů, jako všude. Možná jediné kritérium, dle kterého zaostáváme anebo neaplikujeme na světové úrovni je utajení zdrojů informací.

Jaká jsou v bulharských médiích tabu. Např. je možné a časté dělat politické karikatury? Je problémem politická korektnost např. používání specifického slovníku pro různá etnika apod.?
Z důvodu našich specifik jsme velice opatrní k etnickým problémům. Ale nejsme nijak „pověrčiví“, neexistují tabu ani zakázané zóny. Naopak, jdeme do témat, které se nás netýkají, například „Práva Falung Gonga“ v Číně anebo „Inteligentní Design“ v amerických školních programech.

Jaká je role PR agentur, jak jsou vnímány novináři, firmami. Co se od nich očekává?
Čím dál větší. Pro mne si lze jen těžko představit práci novináře bez PR. Kdysi jsme museli znát všechny. Mít pět notýsků s telefony a adresy, dnes stačí zavolat na číslo, které jsme našli na internetu. A slyšíme příjemný hlas ochotného kolegy. Je ovšem dobře, pokud nebereme PR jako transmisi anebo vykonavatele najatého firmou. Anebo alespoň, pokud tomu tak je, aby to nebylo znát. Mám kolegy, kteří se hodně rozčilují z přehnaně snaživých obsluhujících PR firem. A pak materiál nevyjde.


Jaká je síla internetu a jak moc je využíván web 2.0 (tj. interaktivní web umožňující blogy, myspace, youtube, podcasty, apod...). Dá se říci, že by internet mohl konkurovat klasickým médiím?
U nás se o tom teprve začíná mluvit. Blogeři jsou neznámí, nečekaní a dokonce se jich lidé trochu lekají. Je brzo posuzovat, v Bulharsku toto je zatím nerozvinutá mezera na trhu. Na internetu vydělávají firmy, které získaly možnosti v jiných sférách.

Blogují bulharští novináři?
Ano, již píší, ale kdo je čte? Aby je někdo četl musí říkat něco zajímavého. Ale za to nikdo neplatí výplatu, proto k tomu není přílišná motivace...

Do Carlsbadu za 25 hodin, aneb strastiplná cesta do Států

Read more!

Tak jsem se opět vypravil do států. Spojených a amerických. Stejně jako každý rok touto dobou (začátek března) máme ve Fleishman-Hillard v některé jižnější části USA celosvětový firemní meeting, kde se schází na 250 lidí ze všech koutů světa a baví se o plánech a vizích na další rok. Letos jsme jeli do San Diega na jihu Kalifornie, respektive do Karlových varů (Carlsbad), městečka které leží asi dvě hodiny jižně (autem) od Los Angeles a asi 45 minut severně od San Diega. Trochu bizardní cestovat do Varů přes 18 hodin, ale kdyby už nic jiného, tak počasí je tam v tuto roční dobu výrazně příjemnější než v našich Varech - okolo 20 stupňů, slunečno.


Po příletu do New Yorku bohužel zjišťuji, že kvůli zpoždění na příletu z Prahy mi pravděpodobně uletí let do San Diega. A to i přesto, že mám na přestup ještě 45 minut. Kdo zná procedury na amerických letištích při příletu z jiných zemí, ví o čem mluvím.

45' do odletu: vybíhám mezi prvními z letadla a indiánským během se vydávám na cestu k imigračním úředníkům. Nesmím běžet příliš rychle, aby si mě někdo nespletl s nějakým podvratným živlem :-) Zlaté pražské a některá evropská letiště, kde vás při zpoždění někdo čeká u letadla a snaží se vás rychle dopravit na další let. Tady nikoho nezajímáte, když to uletí, zítra je taky den.

40' do odletu: naštěstí fronta u imigračních úředníků je krátká a na můj naléhavý výraz v obličeji mě pár lidí pustilo dopředu. Pár zdvořilostních otázek, ještě se vyfotit, sejmout otisky prstů - úředník něco kontroluje v počítači - evidentně má dost času - a pak mě propouští dál.

35' do odletu: i když pokračuji dál, musím si podle amerických pravidel počkat na své zavazadlo, projít s ním přes celníky a pak ho odevzdat na přepážce, kde ho odbaví na další let. Nervózní přešlapování u imigračního úředníka bylo úplně zbytečné, protože pás je zatím prázdný...

30' do odletu: začínají přijíždět první zavazadla, moje mezi nimi pochopitelně není. V duchu Murphyho zákonů je skoro poslední.

22' do odletu: probíhám přes celníky a po pár metrech stojím před přepážkami, kde se nechávají zavazadla pro návazné lety. Přepážka ČSA je bohužel prázdná. Slečna u vedlejší (poloprázdné) přepážky nejenom neumí převzít zavazadlo, které přiletělo s jinou společností, ale navíc ani netuší, kde je někdo z ČSA nebo jak je kontaktovat. Když tady budu čekat až někdo přijde, uletí mi to. Když jim tu nechám kufr a poběžím, uletí to mému kufru.

20' do odletu: rozhodl jsem se běžet i s velkým zavazadlem dál, jinak ho stejně pár dní neuvidím. Zbývá mi dostat se do vedlejšího terminálu - eskalátory, 3 minuty čekání na vlak co jezdí mezi terminály, minuta jízdy, další eskalátory a ...

12' do odletu: u bezpečnostní kontroly při vstupu do terminálu je fronta jak blázen. Musím být tak 100 metrů od cíle. Předbíhám všechny a omlouvám se zpožděným letem, naštěstí mají pochopení. Kufry na pás - naštěstí nikoho nezarazilo, že jeden je třikrát větší než běžné kabinové zavazadlo - boty, pásek, kabát dolů...prošel jsem...
"Is it your luggage?" ptá se přísně vyhlížející žena u kontroly zavazadel. Ano, je nějaký problém? Musíte vytáhnout notebook na pás... "Ano rychle to udělám, pospíchám na další let, říkám naléhavě"... "Ne!, já to udělám," říká a pomalu si nasazuje rukavice a pouští se do zevrubné prohlídky mého zavazadla. "Co ta voda?" Sakra, v tom spěchu jsem tam zapomněl flašku s vodou...letí do koše. Minuty ubíhají a žena je stále v klidu a pomalu si dělá svou práci. Chápu to, ale na klidu mi to nepřidává.

6' do odletu: sbírám své věci, skáču do bot a vybíhám ke svému gatu. Teď už běžím sprintem, strach z toho, že mě někdo zastřelí, přehlušila touha stihnout další let.

5' do odletu: uřícený přistávám před přepážkou. Uff, moje letadlo je pořád na gatu, stihnul jsem to... kde je ale sakra nějaký personál? Na vedlejších přepážkách neví, asi už skončilo odbavení... To mi za chvíli potvrzuje odjíždějící letadlo.

Sakra. Taková smůla. I přesto, že jsem pravděpodobně vytvořil nový přestupový rekord na letišti JFK, nestihnul jsem to...

Značně psychicky i fyzicky vyčerpaný hledám tranzitní přepážku Delty, která provozuje návazný let. Dozvídám se, že další let do San Diega letí zítra touto dobou. "Můžete se vrátit na přepážku ČSA, kde by vám měli zajistit ubytování, protože jejich zpoždění zavinilo, že jste nestihnul náš let." To znamená zpátky do vedlejšího terminálu, kde možná ještě nebo už zase nikdo není a za hodinu a půl budu možná zpátky tady u vás, říkám si v duchu. "Or is there another city you would like to fly to tonight?" přerušuje mě mladík... Ujišťuji ho, že jsem právě přiletěl z Evropy a rád bych pokračoval do San Diega, nikam jinam. Do úst se mi dere ironická otázka "What's the city of the day?", ale nakonec to nechám být.

Američan vedle mě evidentně přiběhl ze stejného letu a taky míří do San Diega. Tvrdí mi, že než čekat celý den na letišti v New Yorku, mám radši letět do Los Angeles, půjčit si auto a za dvě hodiny jsem v San Diegu. Do LA to letí za dvě hodiny... Volám manželce, abych se s ním podělil o své dosavadní strasti a své další možnosti. "Rozhodně zůstaň v New Yorku, žádná noční dobrodružství." A tak letím do LA...let v pohodě, na letišti mě překvapilo, že do půjčoven aut je to 15 minut autobusem, navíc si předem musíte vybrat do které chcete, protože jsou od sebe daleko a každá má svoji vlastní dopravu. Právě jede kolem bus do Avisu, známá značka, tak nastupuji.

Přijíždíme na obrovské parkoviště s desítkami, pravděpodobně stovkami aut (a to je jen jedna půjčovna), kde i krátce po půlnoci stojí dlouhá fronta zákazníků. Beru co mi nabídli, ještě navigaci, abych v noci trefil a vzhůru na cestu. Chvíli přemýšlím, jestli se mi s automatickým řazením podaří rozjet, naštěstí je to jednodušší než se zdálo. Navigace je super, dálnice z LA na jih i v tuto noční dobu docela rušná, ale i tak jsem za dvě hodiny v místních Karlových Varech - "Welcome to Carlsbad". Jak vtipné, tři hodiny ráno, za sebou mám 25 hodin cesty a před sebou příjemný týden v kalifornských Karlových Varech. Už se těším do postele...

Jaké z toho plyne poučení?
1. Nejsou Vary jako Vary
2. Tomuhle by nepomohl ani bezvízový styk
3. ČSA (které mám jinak rád) by si měly zlepšit své služby na letišti v New Yorku.

„Pan ministr nespí, ale přemýšlí“

Read more!

V minulých dnech se po celé České republice začaly objevovat reklamní billboardy propagující jistý energetický nápoj, na kterých hlavní roli nehraje ani tak produkt samotný, jako spíše poněkud znaveně vyhlížející tvář prvního českého diplomata a ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Vizuálu klimbajícího se předního člena vlády využila reklamní agentura pro svou kampaň zřejmě poté, co ministr sám přiznal, že si při první volbě hlavy státu ČR letos v únoru na chvíli spokojeně schrupnul. Ponechme stranou, zda hlavní aktér inkriminovaného billboardu skutečně spí, či přemýšlí (jak se nás snažila přesvědčit tisková mluvčí MZV ČR). Do celé věci se totiž, a dovolím si tvrdit, že dle očekávání, vložila Rada pro reklamu, která billboard označila za neetický a vyzvala k jeho okamžitému stažení. Znovu tak otevřela otázku etiky v reklamě a role politických představitelů v ní.

Podobizna současného ministra zahraničních věcí však není zdaleka jedinou tváří politika, kterou jsme mohli kolem českých dálnic a silnic za polední roky spatřit. Obecně se dají billboardy s politickou tématikou rozdělit do tří skupin. První skupinou jsou tzv. předvolební billboardy. Setkáváme se s nimi před každými volbami, bez ohledu na instituci, do které se zrovna volí. Taková forma sebepropagace je u politických stran velmi populární. Politici ji hojně využívají a investují do ní značné finanční prostředky. Výsledky takové kampaně jsou však velmi rozpačité. Lidé mnohdy vskutku trapně vyhlížející billboardová díla vnímají spíše negativně. Ty se pak stávají terčem nejrůznějších vtipů, ironizujících komentářů a parodií. Jedním případem za všechny nechť je portrét bývalého ministerského předsedy Stanislava Grosse v nadživotní velikosti s citátem „Myslím to upřímně“. Na ten navázal humorný výtvor kreslíře Štěpána Mareše, který na stejný billboardový formát zvěčnil karikaturu Usámi bin Ládina s citátem „I já to myslím upřímně“.

Do „módy“ přišly předvolební billboardy zřejmě během kampaně k volbám do Poslanecké sněmovny v roce 1998, kdy ČSSD na voliče vyrukovala s plakátem tzv. Svaté trojce zpodobňující tehdejšího předsedu strany Miloše Zemana s místopředsedy Stanislavem Grossem a Petrou Buzkovou. Pečlivě a velmi nepřirozeně vyretušované tváře všech hlavních protagonistů tehdy jako by chtěly předznamenat nevalnou úroveň politických billboardových kampaní, které jsou pro Českou republiku příznačné dodnes. Reklamní a PR specialisté se ve většině shodují, že vytvořit politikovi kvalitní billboard je velmi těžkou záležitostí. Pokud se však povede, výsledek většinou stojí za to. U nás se tak zatím nestalo. Pro inspiraci přitom nemusíme chodit daleko. Za příklad velmi dobrých billboardových počinů se uvádí mimo jiné předvolební billboardy Gerharda Schrödera. či polského prezidenta Lecha Kaczynského, nebo jeho protikandidáta z prezidentských voleb 2005 Donalda Tuska.

V posledních letech se však v českém prostředí rozšířil „nešvar“ druhého typu politického billboardu, tzv. zesměšňujícího či ironizujícího. Na rozdíl od předvolebních billboardových kampaní, jsou tyto „žertovné“ počiny přijímány veřejností o něco vlídněji. Přesně se totiž strefují do všeobecné nálady lidí, kterou ovlivňuje především znechucenost politikou a politiky. Jistě si vzpomínáme na premiéra Topolánka, který nám zdviženým prostředníkem pravé ruky ukazuje, že jsme všichni jedničky, či na Jiřího Čunka, který nikoho neokrad, protože je křesťanský demokrat. Za celkem nevinně vyhlížejícími billboardovými vizuály však stojí pečlivě připravené a přesně cílené kampaně příznivců politických stran, které mají za cíl zesměšnit politického oponenta. Konkrétní zadavatel téměř nikdy není znám (výjimkou jsou billboardy upozorňující na špatný stav dálnice D1, ke kterým se otevřeně přiznal tehdy ještě pouze stínový ministr vnitra ODS Ivan Langer). Má se však zato, že podobné kampaně jsou financované soukromými firmami spřízněnými s danou politickou stranou, přičemž strana samotná má o plánech zadavatele kampaně zřejmě velmi dobrý přehled.

Politolog Jiří Pehe v rozhovoru pro Český rozhlas 7 přičítá existenci ironizujících billboardů absenci určité dávky dobrého vkusu a pokleslé politické kultuře. „Politická kultura je v České republice velmi konfrontační, politici opravdu nedokáží rozlišovat mezi fází boje o voliče a prací pro občany, tedy povolební fází. Dále se tady projevují určité rysy zděděné ještě z té bývalé éry…., ve které ten, kdo není s námi, je proti nám, a oponent zde není kvůli tomu, abychom s ním diskutovali a hledali konstruktivní řešení, ale abychom ho zašlapali do země a zničili,“ říká Jiří Pehe.

Nejdiskutovanějším však zůstává třetí typ billboardu využívající tváří představitelů státu. Jde o komerční reklamy propagující výrobek či službu. Do takových kampaní se politici ze zcela pochopitelných důvodů zapojují zřídka. Výjimkou je Václav Klaus, který se v roce 2004 objevil na billboardu propagující soukromou vysokou školu Newton College, či v roce 2002 v reklamě na restauraci ve Špindlerově Mlýně, ve které si „zcela náhodou“ zaúčinkovaly také lyže Völkl. Zůstává otázkou, zda-li je vhodné, aby se vysoce postavení představitelé podíleli takovým způsobem na komerční reklamě. Vzhledem k alespoň proklamované nezávislosti zákonodárce a správce věcí veřejných je takové počítání eticky minimálně sporné. Aktuální problém billboardu s Karlem Schwarzenbergem je však mnohem hlubší.

Fotky ministra zahraničí bylo použito bez jeho vědomí, čili zneužito. V takovém případě má politik zcela jasné právo se bránit a domáhat se u soudu ochrany osobnosti. Věc se má však ještě úplně jinak. Skutečnou reklamou na inkriminovaný energy drink není billboard s ministrem vlády, ale kauza a diskuze, kterou taková reklama vyvolá. Reklamní agentura stojící za billboardem si takové skutečnosti byla zřejmě dobře vědoma. Smyslem kampaně tedy nejspíš nebylo upozornit na produkt „zajímavou“ formou, ale především vyprovokovat příslušné instituce k akci, následovanou jistou publicitou. A povedlo se! Jako člověk pohybující se v PR musím konstatovat: geniální! Jinými slovy, až budu popovou hvězdou, nechám se na pódiu přibít na kříž, katolická církev se určitě ozve.

Internetová revoluce v hudebním průmyslu

Read more!

Roky poté co se objevil Napster se svým „revolučním“ sdílením hudby, velké hudební značky stále pokračují v intenzivním boji s piráty. Asociace reprezentující velké hráče, jako je Capitol Records a Sony BMG, slavila tento měsíc své první velké vítězství na právní frontě – pokuta 222 000 dolarů pro ženu z Minnesoty, která byla shledána vinnou ve věci nelegálního sdílení hudby přes internet. Avšak málokdo věří, že jedno takové vítězství zvrátí neustále rostoucí trend počtu lidí, kteří si vyměňují hudbu na internetu. Většina z nich považuje volně šířitelnou (bezplatnou) hudbu za své právo.

I proto odborníci stále častěji radí hudebním značkám a muzikantům – naposledy v diskusním panelu organizovaném hudebním serverem http://www.cmj.com/ v New Yorku - když nemůžete vyhrát boj proti sdílení hudby na internetu, uznejte, že volně šířená hudba je trendem budoucnosti a snažte se získat nad tím kontrolu. Kapely a hudebníci by podle nich měli zvážit „volné“ zpřístupnění své hudby na internetu jako způsob vybudování věrné komunity fanoušků. Své příjmy by poté měli realizovat z dalších zdrojů, jako je například prodej vstupenek, triček a dalších propagačních předmětů.

Jednou z hvězd, která úspěšně provozuje tento model je Prince. V roce 1994 ukončil svůj kontrakt s firmou Warner Music a následně šokoval hudební průmysl tím, když distribuoval své nejnovější album s britskými novinami. Prince také od počátku podporoval model sdílení obsahu P2P a byl jedním z prvních hudebníků prodávajících svou hudbu přes internet. Nyní tento příklad následuje Madonna, která odešla od Warner Music a podepsala desetiletý kontrakt v hodnotě 120 milionů dolarů s firmou Live Nation, která se specializuje na pořádání koncertů. „Podstata hudebního byznysu se mění a já na to musím reagovat,“ prohlásila k tomu Madonna. I když smlouva bude vyžadovat od Madonny vydání tří nových alb, hlavním cílem je zvýšení počtu turné a koncertů a rozšíření prodeje předmětů, které může pod svojí značkou prodávat fanouškům. Live Nation získala práva na vše od Madonnina webu, přes DVD, hudebně zaměřené televizní a filmové projekty až po firemní sponzoring.

Ale i na „volné“ hudbě se dají vydělat peníze. Důkazem je například arizonská kapela The Format , která vsadila na věrnost svých fanoušků a přestala vydávat alba tradičním způsobem. Jejich album „Snails“ bylo už v roce 2005 dostupné pouze online a na koncertech. A když v roce 2006 opustili Atlantic Records a postavili se na vlastní nohy, jejich nové album „Dog Problems“ uniklo na internet dva měsíce před jeho oficiálním vydáním. Místo toho, aby díky sdílení jejich alba přes internet přišli o veškeré příjmy, rozhodla se kapela velmi rychle změnit strategii a nabídla CD na svém webu za pouhých 8 dolarů. V průběhu první hodiny prodali 600 kusů a za první měsíc celkem 2000. Věrní fanoušci byli ochotní zaplatit za „digitální“ album, i když mohli tuto hudbu získat zdarma na internetu.

No a konečně tento měsíc šokovala kapela Radiohead hudební průmysl i své fanoušky rozhodnutím zpřístupnit své nové (sedmé) album „In Rainbows“ na internetu. Jejich rozhodnutí nabídnout album za cenu, kterou si určí zákazník, je bezprecedentním příkladem toho jak kapely mohou díky věrným fanouškům vydělat peníze na digitální hudbě a navíc získat zdarma výraznou popularitu. Radiohead oznámila svůj krok pouze na internetu, bez jakéhokoliv předchozího upozornění a šokovala jak fanoušky, tak média. Fanoušci udělali z možnosti „zaplať kolik chceš“ jakýsi test loajality a přibližně dvě třetiny z nich zaplatily za album v průměru 5-8 dolarů. I když je to zhruba polovina toho, kolik stojí běžné album na iTunes, je potřeba vzít v úvahu následující:
1) Když si přibližně 1,2 milionů fanoušků stáhlo (a zaplatilo) CD v prvním týdnu od uvedení, řada z nich nikdy před tím tuto hudbu neslyšela a přesto byli ochotní za ni zaplatit.

2) Kapela vydala album sama, čímž získala celou sumu v odhadované výši 6-10 milionů dolarů, které utržili za první týden. Pokud by album vydávali přes hudební vydavatelství, museli by prodat desetkrát tolik alb, aby utržili stejnou částku.

3) I když někteří fanoušci vyjádřili nespokojenost se sníženou kvalitou stažené hudby (nižší kvalita než CD, avšak vyšší než hudba z iTunes) a s vyjádřením, že digitální vydání alba bylo jen propagací na klasické CD, kapela už získala více než 700 000 objednávek na připravovanou speciální edici „discbox“. Ta bude stát 81 dolarů a kromě samotného alba na CD a dvou vinylových deskách bude obsahovat ještě druhé CD s dalšími skladbami a digitálními fotografiemi a vázanou knihu s texty a obrázky.

4) Digitální album obsahuje jenom 10 skladeb, což je výrazně méně než běžné CD – to znamená, že kapela vyprodukovala méně materiálů, ale propaguje a prodává ho jako běžné album. Speciální edice bude obsahovat dalších 8 písní, takže řada fanoušků si ho bude chtít později koupit.

5) Na listopad kapela plánuje vydání klasické CD verze tohoto alba, která bude dostání v běžných ochodech, a předpokládá se že i navzdory k dostupnosti online verze se bude dobře prodávat.

Další kapely také plánují podobný postup. Krátce po Radiohead, kapela Nine Inch Nails oznámila odchod od Interscope Records a přesun k přímým vztahům s posluchači. Kapela Oasis právě uvedla singl “Lord Don’t Slow Me Down” který je jako první dostupný pouze na internetu.

Co to všechno znamená? Znamená to, že chytrý marketing může pomoci hudebnímu průmyslu dostat se zpět na výsluní. Také to, že kapely, které si vezmou svou hudbu zpět do vlastních rukou, místo toho aby ji svěřily vydavatelským firmám používajícím zastaralé metody, na tom můžou vydělat. Znamená to, že vydávat hudbu ve chvíli kdy o ni zákazníci stojí a způsobem, který jim dá pocit, že za své peníze dostávají něco hodnotného nebo něco navíc, se stává novou realitou hudebního světa.

A zase ta globalizace

Read more!

Tak, je zde globalizace. Všichni o ní víme, v médiích se vyskytuje 50x denně, na venkově na ní nadávají, rostoucí generace manažerů globálních firem si mne ruce ze skvělých pracovních příležitostí, lidé spokojeně nakupují. Vypadá to, že globalizace, jako poměrně nový společenský fenomén hýbe světem, jen ti nepřizpůsobivý ji špatně snášejí. Kde se stala chyba? Asi před 200 tisíci lety! To začala první známá globalizace.

Homo Sapiens se tehdy rozšířil po celém světě. Těžko říci, jaké důvody ho k tomu vedly a jak těžké to měl, výsledek byl již v té době rozporuplný. Člověk rozumný sice během několika desítek tisíc let osídlil celý svět, ale zároveň zdatně potřel své příbuzné, lidi neandrtálské. Z pohledu péče o přírodu se také nevyznamenal, protože snědl všechny mamuty. Čas plynul pomalu, ale zrychloval. Dalším globalizačním pokusem byla například Římská říše, která zdárně pohltila většinu Evropy. Měla již všechny rysy dnešní globalizace: Najatí zahraniční manažeři, společné zákony, mezinárodní vojenské síly i pohyb zboží a pracovních sil.

Optimisticky pro Čechy vypadala globalizace ve 14. století za vlády Lucemburků. Tehdy se Karel IV (který se jmenoval ve skutečnosti Václav), víceméně shodou okolností v roli českého krále a císaře římského rozhodl pro pragocentrismus. Těžko říci, zda ho k tomu vedly nějaké praktické důvody nebo pouze vzor k otci Janu Lucemburskému. Ten totiž Čechy využíval zejména jako středověký bankomat. V té době také kvetl mezinárodní obchod, královské dvory v Evropských zemích se hemžili šlechtici z ciziny a mezinárodní vojenské síly podnikaly křížové výpravy. V dobách míru potom šlechtici spravovali dobytá území a vlivem toho byli k zastižení doma tak jednou za dva roky. Globalizovalo se i vzdělání a věda, aktivně se zapojovala také církev. Velmi známá je služební cesta Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Později nás Tycho de Brahe učil poznávat hvězdy a kámen mudrců, zatímco Komenský vzdělával polovinu Evropy.

Globalizační trend pokračoval se zámořskými objevy, osidlováním všech kontinentů Evropany, kteří za pár desítek let stihli to, na co Homo Sapiens potřeboval sto tisíc let. Dvacáté století přineslo rychlou výměnu informací a celý kolotoč zrychlil. Ale nic nového, stopy globalizace nás provázejí od počátků lidstva. Bez ní bychom asi neměli papír a kancelářích by rušil tlukot majzlíků a hliněných destiček, místo kola by se možná ujaly odrážecí saně. Nelze zapomenout ani na hedvábí, brambory (i když pro mě Kolumbus mohl přivézt něco jiného), vinnou révu, kaviár, latinsko-americké tance a další veskrze nepraktické, ale příjemné věci. Občas se stane také to, že s globalizací něco zmizí, podobně jako neandrtálci a mamuti. Poslední novodobou etapu nepřežily spíše pověry jako zlaté české ručičky, německá přesnost nebo anglická rozvážnost. Globalizace tu zkrátka byla a je, nemůžeme z ní vinit jen velké firmy. Skoro každý člověk se jí účastní a přispívá, velikost jeho přínosu se pozná bohužel jen s určitým odstupem. Je jen na nás, jestli ten odstup dokážeme mít.

Vaši zákazníci, vaše komunita

Read more!

Marketing se od svého vzniku zabývá jedinou myšlenkou. Doručit atraktivní informaci k příjemci, který se podle ní rozhodne, co si koupí, čemu uvěří. Nejen, že se mění cesty, jak lidi oslovit, neustále se mění také názor, kdo je ten správný příjemce.

V ranných dobách marketingu to byli prostě zákazníci. Zákazník, co si koupí správný prací prášek, zákazník, který sleduje placené kanály televize, zákazník obdivující nový model rodinného auta. Televize, noviny, časopisy, doplněné reklamou ve městech a na proklínaných billboardech. Toto zažité schéma zůstalo dlouhou dobu nezměněno. Slovo zákazník bylo téměř magickým zaklínadlem. Jen nefungoval, zejména u firem. Rozhodování ve firmě je totiž podřízeno zcela jiným pravidlům. Kdo ze zaměstnanců si chtěl do firmy něco koupit, například novou kopírku, jistě dosvědčí, jak těžké je přemluvit šéfa.

Ve sféře business to business se proto ujalo označení decision maker, člověk který o nákupu rozhoduje. Bohužel, z pohledu zaměstnance, ten který rozhoduje, není ten, který novou kopírku potřebuje. To vede ke štěpení sil, marketing oslovuje nejen decision makera, ale musí komunikovat také s budoucím uživatelem. Každý má jiné potřeby, jiné vnímání reality, platí na ně jiné argumenty. Teoreticky to znamená zdvojnásobit reklamní rozpočet. Aby toho nebylo málo, složité vztahy firem vytvořili skupinu tzv. stakeholders. Tímto ne zrovna českým pojmem, který bohužel nemá vhodný ekvivalent, jsou označovány všechny osoby, instituce či organizace, které mají vliv na chod firmy nebo jsou jejím fungováním ovlivněni. Skupina stakeholders označuje zákazníky, akcionáře, zaměstnance, obchodní partnery, dodavatele, zástupce státní správy a samosprávy, zájmové skupiny, média, odbory a mezinárodní organizace. Všichni tito lidé, přestože v řadě případů nemají důvod si něco kupovat, vnímají marketingové aktivity firmy a podle jejich přijetí mění svůj postoj vůči firmě. Na nich logicky závisí úspěch firmy.

Zdálo by se, že zákazník ztratil svoji rozhodující sílu a je pouze malým kolečkem v rozjetém stroji. Není to pravda. Zákazníci mají silné spojence. Obchodníky a poskytovatele služeb. Na jejich straně to nejsou nákupčí, kteří kalkulují s maržemi a pozornostmi od výrobce, jsou to normální prodejci a prodavači, kteří buď s produktem sympatizují a nebo ne. Na nich je jestli jej zákazníkům doporučí. Podobný vliv mají také servisní technici. Jistě to znáte i vy: „Tu lednici opravíme a ještě deset let vám bude šlapat jako hodinky“. Nebo „Tyhle televize nevydržely nikomu, kupte si raději jinou.“ Tito lidé vytvářejí sounáležitost zákazníků se značkou či výrobcem, podobně jako dopravci nebo pracovníci ve skladech. Sebelepší výrobek, u kterého se rozpadá obal, nemá šanci na úspěch. Skladníci prostě řeknou svému nákupčímu: „Je s tím problém, to už nikdy nekupuj.“ Mají pravdu. A samozřejmě si to řeknou mezi sebou. V době internetu a propojení firem se takováto informace rozšíří velmi rychle. Ať již ve formě zcela korektní, jako formulář neshody v systému jakosti nebo jako poplašná zpráva, tzv. hoax na navštěvovaném blogu.

Vedle cílové skupiny zákazníků a prodejců, vzniká v okolí výrobku velká skupina lidí, kteří s ním přijdou do styku v celém jeho prodejním a životním cyklu. Z pohledu výrobce je to pestrá skupina… ne! Raději a lépe komunita. Proč komunita? Protože výměna informací mezi těmito lidmi je založena zcela na jejich svobodné vůli a dobrovolnosti. V běžném marketingovém pojetí má firma možnost tyto informace sledovat, vyhodnocovat a odpovídat na ně novou, ještě rafinovanější kampaní. Kde na to brát peníze? A proč? Řešení se nabízí samo. Výrobci nic nebrání vstoupit do této komunity. Například instalační a servisní technici snadno najdou společnou řeč s vývojáři, designéři obalů s logistiky, tvůrci marketingových hesel se mohou inspirovat u prodavačů. Se svými příznivci i odpůrci mohou přímo a jednoduše sdílet názory, diskutovat problémy a také je řešit. Otevřeně a jednoduše. Komunita kupodivu firmu přijme dobře. Projevený zájem vždy ocení a přímé spojení s výrobcem bere jako zdroj informací. Že z toho těží všechny strany, je více než jasné. Zbývá jen říci, že takové komunity dnes běžně fungují. Nejen v rámci osobních setkání s firmou, ale zejména na internetu a samozřejmě zcela mezinárodně. Důkazem mohou být miliony blogů, diskuzních fór nebo opravdových komunit a workgroups na stovkách sociálních webů.

Firemní komentáře relevantních článků na Google news jako nástroj pro budování reputace

Read more!

Google News, automatický agreagátor zpráv shromažďující příspěvky z internetových stránek zpravodajských médií, spustil na svém webu nový nástroj pro publikování komentářů speciálně vymezenou skupinou čtenářů. Odborníci cítí, že tento nástroj s nemalým potenciálem může mít velký význam pro public relations.

Princip je jednoduchý. Na Google News se objeví článek. Subjekty, kterých se článek týká, mají možnost k článku zaslat e-mailem svůj osobní pohled na věc v podobě komentáře, který bude po ověření identity odesilatele bez jakýchkoli změn publikován přímo u článku. (Google definuje subjekty, od kterých mohou být komentáře akceptovány, jako „osoby, o kterých se příspěvek zmiňuje, nebo mají vztah ke zmíněným organizacím“.) Čtenáři zpráv shromážděných na Google News mají díky komentářům možnost podívat se na věc nejen očima novináře, ale také očima přímo či nepřímo zúčastněných stran a udělat si na základě tohoto širšího pohledu na věc svůj názor. Systém komentářů na Google News byl prozatím spuštěn jen na americké verzi stránek. Pokud se nástroj osvědčí, bude spuštěn i v dalších jazykových mutacích Google News.


Jaký může mít význam komentářů na Google News z hlediska PR?

Dalo by se říci, že přídavkem komentářů vznikl jakýsi hybrid - něco mezi webem agregujícím zprávy a blogem využívajícím vkládání pouze neanonymních komentářů a pouze od specifické skupiny čtenářů. Vznikl nástroj, který otevírá firmám či jedincům možnost přímo reagovat na příspěvky, které o nich píší, nebo které se jich týkají. Je to příležitost publikovat informace, na které třeba tvůrce článku zapomněl, uvést na pravou míru nesprávně interpretovaný fakt, nebo prostě jen uveřejnit vlastní pohled na věc. Komentáře se tedy mohou stát nástrojem pro objasnění či nastolení určitých témat, což je jedním z cílů PR. Komentáře zúčastněných stran vnesou do publikovaného tématu novou perspektivu a nový úhel pohledu na věc, než jakou má profesionální novinář, a čtenář získává možnost konfrontace a porovnání více informačních zdrojů vztahujících se přímo k jednomu konkrétnímu publikovanému příspěvku. Nemusí být tedy informačně závislý jen na tom, co sám profesionální novinář shledá zajímavým či důležitým k publikování. Komentáře jsou vlastně zajímavým způsobem jak rozšířit a rozvinout příspěvek a do určité míry se mohou stát jakousi platformou pro sdělení společnosti, místem pro publikování prohlášení. Je to také způsob, jak zvýšit svou viditelnost v prostředí vyhledávačů.

Kde je plus, tam je taky mínus

Odborníci spatřují v systému komentářů na Google News také určité riziko. Mnozí vidí potenciální hrozbu v tom, že by se Google News mohlo brzy stát místem pro distribuci tiskových zpráv. Pro společnosti je důležité sdělovat informace a hodnota médií spočívá v tom, že propůjčují firemním sdělením věrohodnost třetí strany. Tím, že subjekty zahrnuté v příspěvcích získají z určitého pohledu ničím neomezenou možnost umístění vlastních komentářů bez potřeby prostředníka, vztahy s médii jako takové mohou z tohoto pohledu teoreticky ztratit svou hodnotu spolu s oslabením úlohy a pozice novinářů.


Všechno ukáže čas

Jestli bude celý systém komentářů fungovat a jak to ovlivní chování v korporátní i mediální sféře ukáže teprve čas. A čas taky možná odpoví na následující otázky či zamyšlení, které se odborníkům z PR a jejich klientům v souvislosti s tímto novým nástrojem honí hlavou…
V jakém případě je vhodné umístit komentář? Za jakých okolností by mohl komentář samotný mít negativní či kontraproduktivní účinek? Jak nárůst volné komunikace ovlivní tradiční přístup ke vztahům s médii, které jsou založeny na kontrolovaném dialogu? Jak zareagují samotné publikace? Budou bojovat s Googlem, aby si udrželi dialog na své straně? A co samotné pravidlo udržení dialogu? Budou firmy dostatečně časově a finančně flexibilní a pohotové, aby zvládly sledovat a reagovat na další komentáře komentářů na Google News i jinde, jestliže dochází k jejich cirkulaci celou blogosférou? A jaký to vše bude mít vliv na způsob, jakým novináři píší? Začnou vkládat komentáře na vylepšení své vlastní image? A jak to změní jejich způsob spolupráce se zástupci klientů, s PR agenturami? Všechno ukáže čas…


Zdroje informací: Google News a Google

Mladí prahnou po doporučení od kamarádů

Read more!

Word- of –Mouth (WOM) není třeba zdlouhavě představovat. Lidé pohybující se ve vodách marketingu moc dobře znají, tento svým způsobem agresivní postup šíření informací. I když je tento způsob nejvíce populární v USA ani v našich koutech není novinkou. Cílem word-of-mouth marketingu je vyvolat efekt ústního šíření informací o produktu či službě mezi samotnými zákazníky, v podstatě se jedná o doporučení od rodiny, kamarádů a známých.

Každý z nás se tedy stává nástrojem šíření zpráv. Jen si vzpomeňte kolikrát se bavíte s přáteli o tom či onom výrobku a vždy přidáte vaší zkušenost – ta zní buď nebrat nebo jdi do toho. Zpráva se pak šíří „rychlostí blesku“, už to nemusí být přímo vaše osobní zkušenost, ale stačí, když víte o někom z vašeho okolí a vy neváháte jeho zkušenost šířit dál.

Se stále se rozšiřujícím social networkingem, neustále rostoucím počtem blogů a virálních videí jejichž pomocí si hlavně mladí předávají informace se zde vytváří veliký prostor pro využití této „metody“ on-line. A tak není divu, že právě studenti a mladí lidé jsou nejvíce ovlivněni doporučením od známého, které aktivně na nejrůznějších informačních kanálech hledají. Dokonce je WOM, dle zprávy výzkumné společnosti Youth Trends, nejoblíbenějším způsobem, jak se mladí informují a dozvídají o nových produktech a službách. Hned na druhém místě se umístila televizní reklama, která je však více oblíbená u dívek než chlapců. Je tedy jasné, že právě oni jsou silnou skupinou, na kterou bude mířit úsilí nejedné marketingové firmy.

Oblíbenost WOM dokládá také průzkum společnosti William Blair prováděný od září do listopadu 2006, ve kterém celých 85% studentů uvedlo právě tento způsob jako primární zdroj informací o nových produktech a službách. Dalším nejčastějším zdrojem informací byl uveden in-store marketing, který označilo téměř 70% studentů. Tento trend potvrzuje i zakladatel FaceBook, Mark Zuckerberg:“Lidé se na Facebook a jemu podobných serverech snaží určitým způsobem komunikovat – sdílejí informace se svými kamarády, poznávají a učí se, co jejich přátelé dělají – vzniká tu tedy obrovský prostor pro nový způsob propagace.“

Zdroje informací, stejně tak jako potřeby, se však liší dle věku. Studie, která proběhla v americkém Ketchum- Annenberg Center, poukazuje na oblíbenost WOM pouze právě mezi mladými. Polovina respondentů ve věku 18-24 let a 24-34 let uvedla jako primární zdroj informací rodinu a přátele, v porovnání s 39% dospělých ve věku 55-64 let a 29,6% lidí nad 65 let. Ti více uváděli televizi a noviny.

Zdroj: The eMarketer Daily

Voki - nechte promluvit své virtuální JÁ

Read more!

V komunitních projektech, nebo chcete-li v oblasti sociálního networkingu se s oblibou využívají komunikační nástroje a prostředky za účelem identifikace konkrétního uživatele dané sociální sítě. Jedním z těchto nástrojů je VOKI – personalizovaný mluvicí avatar.

Avatar není zaklínadlo ani nadávka

Původ slova avatar musíme hledat v hinduismu, kde znamená „sestup“ či „vtělení božské bytosti do smrtelníka za určitým zvláštním účelem“. Ve světě internetu termín avatar odpovídá vizuální prezentaci uživatele ve virtuálním světě. Můžeme si pod tím představit cokoli – od trojrozměrných modelů, přes dvourozměrné obrazy až po jednotlivý symbol či znak, například @. Avataři se asi nejvíce používají v nejrůznějších komunitních projektech jako je například MySpace, na blozích či v diskuzních fórech v podobě inkonky zobrazující uživatele. Nacházejí však využití také v programech virtuální reality, jako je například virtuální hra Second Life.

Vox + Loki = Voki

Voki je nástroj, který uživatelům umožňuje vyjádřit sama sebe prostřednictvím personalizovaného avataru, který dokáže mluvit. Název Voki vznikl kombinací slova „vox“ znamenající v latině „hlas“ a slova „Loki“, které vyjadřuje vtipnou postavičku v severské mytologii.

Vytvoření vlastního Voki je jednoduché. Nejdříve si vytvoříte samotný avatar – máte na výběr z několika stylů zobrazení – od realistického, japonsky-komiksového, dětsky-naducaného až třeba po zvířecí či robotí. Poté už stačí jen z nabídky vybírat styl účesu, měnit barvu kůže, vlasů a očí, natahovat či rozšiřovat obličej, měnit rty, upravovat nos, převlékat oděv a měnit doplňky podle libosti tak dlouho, dokud nevytvoříte vaše virtuální JÁ, tedy avatara, jako by vám z oka vypadl. Tím to ale nekončí. Můžete avatar oživit, vložit mu do úst vzkaz, kterým bude ke všem promlouvat a přitom zapojovat obličejovou mimiku. Vzkaz o délce jedné minuty můžete buď nahrát přes mikrofon či mobilní telefon, nebo jej můžete napsat a poté vybrat předdefinovaný hlas z nabídky, do kterého bude převeden, nebo můžete použít soubor ve zvukovém formátu. Celek můžete doladit i volbou vhodného pozadí a vzhledem přehrávače, ve kterém váš osobní Voki „bydlí“ a promlouvá k ostatním. A potom už můžete své mluvicí virtuální JÁ ukázat světu – můžete jej poslat přátelům, vložit na blog, nebo jej jednoduše uložit na webovou stránku. Svého Voki můžete samozřejmě také kdykoli měnit a aktualizovat, nebo si vytvářet nové a nové identity a vzkazy pro danou příležitost.

Závěrem bych snad řekla jen tohle (stiskni „play“):




Get a Voki now!


span>

Otevřete oči, napněte uši

Read more!

Kapka informací o tom, jak se dají využít audio-vizuální prostředky v PR

Říká se, že obrázek vydá za tisíc slov. Nese v sobě informaci. Velmi dobře se pamatuje. Působí na naše smysly. Vyvolává reakce. A tudíž je využití obrázku jako komunikačního prostředku nesoucího určité sdělení vhodné také pro oblast PR.


Velmi často se využívá fotografie – ať už jako hlavní nositel sdělení či jen jako doprovodný prvek ke sdělení psanému. Své uplatnění tak zde nachází nejrůznější kategorie fotografií, které se liší ve svém obsahu a formě. Reportážní fotografie zejména informuje a je charakteristická tím, že rychle stárne. Dokumentární fotografie se snaží svým způsobem analyzovat, komentovat a zvolením specifické formy mírně stylizovat sdělení. Umělecká fotografie sama o sobě sdělované informace a fakta přetváří a stylizuje a snaží se navodit určité emocionální stavy, které mají dlouhodobý účinek. A nakonec - reklamní fotografie stojí na pomezí někde mezi všemi předchozími zmíněnými kategoriemi. Velmi často dotváří celkový charakter a úroveň zejména tištěných periodik, ať už cíleně či náhodně.

Obrázek ve své kinetické podobě, například video, může působit na smysly a vnímání cílové skupiny ještě účinněji a intenzivněji díky přidanému pohybu a zvukové složce. Videa se dají skvěle využít jako nástroj virálního marketingu, neobvyklá forma pro publikování tiskové informace či online záznam a přenos tiskové konference. S umístěním a šířením videí není již v éře Web 2.0 technologií žádný problém. Velmi oblíbeným a známým prostorem pro sdílení videí na internetu se stal americký YouTube nebo český N-JOY.

S příchodem iPodů a s jejich vzrůstající oblíbeností se také rozšířily možnosti využití a šíření audio nahrávek nejrůznějšího charakteru, včetně těch, které sledují nějaký cíl PR komunikace. Uživatelé dnes díky podcastingu (to je přijímání audio soborů z prostředí internetu do osobních přehrávačů) nejsou vázáni na neopakovatelný moment, kdy je informace vysílána (například v rozhlase), ale mohou si audio soubor vyslechnout a vrátit se k němu kdykoli jim to bude vyhovovat. A tak i PR zde získává svou jedinečnou příležitost komunikovat s cílovou skupinou a umístit například zajímavé rozhovory.

Informace jsou všude kolem nás. Vše na co se podíváme, nese určité sdělení, určitý vzkaz. Doba se zrychluje, lidé čím dál častěji nechtějí, nebo nemají čas věnovat se čtení textů. A právě na tuto skupinu můžeme účinně zapůsobit stále sofistikovanějšími audiovizuálními komunikačními prostředky nejen v reklamě, ale i v PR.

Chytře „zeleně“

Read more!

Zelené iniciativy firem jsou stále častější a je pravděpodobné, že budou brzy nutností pro přežití v konkurenčním boji. Jako součást CSR aktivit tak hrají významnou roli v celkové strategii sociální odpovědnosti firem. V některých zemích ale tlak v tomto směru vychází také přímo od centrálních vlád. Příkladem je Velká Británie, kde byl v minulém týdnu představen návrh na označení uhlíkové stopy (Carbon Footprint) produktů, tak aby se zákazník mohl při nákupu orientovat i podle této informace.

Václav Klaus by tohle opatření pravděpodobně nazval zeleným terorizmem, protože uhlíkovou stopu on sám ještě nikdy neviděl. Nicméně i přesto, že by označení nebylo povinné, velká společnost jako Tesco hned oznámila, že na výrobcích, které bude ve svých obchodech prodávat, toto označení bude uvedené. Uhlíková stopa se tak okamžitě stala součástí konkurenčního boje. Britové jsou v tomhle ohledu stále více citliví, což si Tesco velmi dobře uvědomuje. Z výzkumu, který provedla agentura YouGov pro firmu AA vyplynulo, že Britové v současnosti plánují cesty a nakupují auta s ohledem na svou uhlíkovou stopu. Letecká doprava totiž způsobuje prostředí ve srovnání s ostatními dopravními prostředky největší zátěž CO2. 30 % Britů proto plánuje jet na letní dovolenou raději autem a 20 % z nich uvažuje v příštím roce o nákupu šetrného automobilu.

V českých luzích a hájích tak daleko ještě nejsme, nicméně poslední statistika týkající se množství recyklovaného odpadu v Praze je rozhodně povzbudivá. Ve srovnání s rokem 1998, kdy občané recyklovali pouze 3 % z celkového odpadu, to dnes dělá celých 17 %. Slušný nárůst. Zajímavé by bylo vědět, z jakých zdrojů nejčastěji lidé informaci, která je motivuje recyklovat, získávají.

Quo vadis press release?

Read more!

Tradiční tisková zpráva jako forma sdělení nedávno oslavila stovku. Nyní se pomalu a věkem unavená ubírá směrem k nejisté budoucnosti. Na paty jí šlapou nepřátele soustředící se kolem webu 2.0, říkají si blogy, videoblogy, RSS čtečky či podcasty. Dožije se tisková zpráva alespoň dalších deseti let anebo se máme připravit na její odchod do věčného archivu?

V tomto duchu dnes uvažují někteří vyznavači a aktivní uživatelé nových technologií z oblasti marketingové komunikace. Ruku v ruce s otázkami, zda nastal opravdu čas na radikální změny, a zda je třeba výrazně měnit to, co relativně dobře funguje.

Nové technologie přinášejí rozsáhlé variace na sdělování informací, na první pohled snazší a vycházející vstříc pohodlným uživatelům webu 2.0, kteří jsou dobří zákazníci a je jich čím dál více. Objevují se termíny „tisková zpráva 2.0“ nebo „tisková zpráva pro sociální média“ (Social Media Release), které označují formu tiskového sdělení na bázi vychytávek webu 2.0.

Tisková zpráva 2.0 má podobu multimediálního formuláře, který soustředí informace v různých formách. Najdete v ní krátký popis zprávy, odkaz na podcastové nebo MP3 sdělení, fotografický materiál či názorná videa. Nabízí se k umístění na záložkové portály jako je del.icio.us, což je úschovna odkazů, kam si pod svým účtem můžete umístit odkazy na vaše oblíbené články či blogy, nebo si ji můžete nastavit ke stahování RSS čtečkou.

Příkladem tiskové zprávy 2.0 je tento template na obrázku níže (zdroj: www.shiftcomm.com/downloads/smprtemplate.pdf).
Nebo jiný příklad nové tiskové zprávy od Coca Coly: http://www.flickr.com/photo_zoom.gne?id=476995838&size=o

Kritikové nové formy poukazují na příliš velké množství informací a zdrojů, které novinářům zbytečně komplikuje život, a na rozdíl od klasické formy zabírá více času. Pro českého píáristu a běžného novináře je to zatím pohled do daleké budoucnosti. Přece jen zatím ne každý novinář pročítá zprávy přes RSS čtečku, je ochoten poslouchat podcasty či procházet videa, na jejichž základě by chtěl napsat zprávu. To samé platí o některých skupinách příjemců našich sdělení. Např. rostoucí cílovou skupinu seniorů multimediálně zatím nejspíš neoslovíme.

Výborně se ale bude hodit pro přípravu obsáhlého a složitého tématu, například při uvedení převratné novinky technologicky náročných produktů, tedy tam, kde je třeba hodně názorně vysvětlovat. Pro klasické zpravodajství vyhovuje stále dobře tisková zpráva s fotografiemi, ze které se dají lehce zkopírovat citace a naformulovat dobrý text. Koneckonců většina našich cílových novinářů sedí stále v redakcích „starých médiích“, jejichž výstupy multimediální rozhodně nejsou. Tisková zpráva 2.0 je již teď skvělým nástrojem pro oslovování komunit na blogosféře. Ale stále platí, že kvalitní tradiční tisková zpráva novináře neurazí.

Nové trendy ukazují na budoucí vývoj a není radno je podceňovat a to na obou stranách – v odděleních či agenturách public relations stejně tak jako v redakcích novinářů. Kdo má odvahu a přijde ve správný čas mezi prvními, vytěží obvykle nejvíce. Opoždění vás může posunout k outsiderům trhu, stejně tak jako nevhodné radikální řezy do postupů, které ještě dobře fungují.

Různé pohledy na nové tiskové zprávy najdete například v záložkách Del.icio.us, mezinárodní technologické praxe Fleishman-Hillard – FH Digital

Nechte se nakazit virem!

Read more!

Jedním z oblíbených marketingových nástrojů poslední doby je virální marketing. Funguje podobně, jako PR - zprávu většinou dostanete od třetí, vám blízké osoby a ne od firmy prodávající nějakou službu nebo zboží. Tudíž i sdělení působí jinak – je osobnější, důvěryhodnější a vyvolá větší zájem. Stačí mít „jen“ dobrý nápad (což jak ale všichni dobře víme, není zas tak jednoduché) a nechat, ať se kampaň volně šíří a třeba i žije vlastním životem.

Kolik reklam se vám tak vryje do paměti, že si jejich melodie broukáte při cestě z práce? Která z nich se vám líbila natolik, že se stala součástí vašeho slovníku (vzpomeňte si třeba na Bóbika). Kampaň se najednou šíří mezi lidmi jako virus, a lidé často ani nevnímají, že jsou jejími šiřiteli. Nejčastěji jde o nejrůznější druhy přeposílaných e-mailových zpráv, her, videí, soutěží nebo vtipů. Primárním úkolem je oslovit lidi, vzbudit jejich zájem, pobavit je nebo informovat neotřelým způsobem, který nevnímají jako obtěžování. Vždyť co je lepší než spontánně předávané sdělení, zaplavující elektronickou poštu rychlostí blesku?

Na tuto kartu jsme vsadili při kampani uvedení nového automobilu Chevrolet Matiz na evropský trh. Kromě ostatních aktivit vytvořili naší kolegové v Londýně online hru Where iz Matiz, kde jste jezdili modelem nově představovaného auta po městě a hledali další ukrytá auta. Cílovou skupinou byli mladí, aktivní lidi, studenti nebo mladé páry, tedy komunita, která využívá internet jako důležitý informační zdroj. Hru si zahrálo víc než 5 milionů lidí. Ostatně si ji můžete vyzkoušet i vy na stránce http://www.skivedomain.com/archive/WhereIsMatiz/. Rychlosti zdar!