Mluvte jejich řečí a budou vás milovat!

Tak nějak by se daly do jedné věty shrnout marketingově-komunikační poučky o tom, jak je opravdu důležité důkladně poznat a dobře znát naši cílovou skupinu, abychom se cítili jako v jejich kůži, naladili se na jejich vlnu, „zapadli“ mezi ně, mluvili jejich řečí – prostě abychom mohli efektivně a s kýženým výsledkem komunikovat produkty a služby naše/klientů. Stačí mluvit jejich řečí a budou vás milovat. A neplatí to jen ve světě marketingových komunikací…

Stačí se třeba o dovolené vrátit do země dávných zahraničních studií a oprášit pár portugalských slovíček. A pak už to jede jako po slaném portugalském másle. Mluvila jsem jejich řečí a prostě mě milovali! Natolik, že jsem za láhev Becherova bylinného moku měla po dobu dvoutýdenní dovolené vlastní pokoj, s vlastními klíči od bytu u kamaráda mého kamaráda, a to zcela zadarmo! Jistě, mnoho v tom sehrálo to, že můj dovolenkový pan domácí - Hugo - je opravdu nadšený a reprezentativní člen sítě Couchsurfing, jejíž členové nabízejí dobrodružným či bezradným cestovatelům bezplatný nocleh na gaučích, matracích a podlahách ve svých domovech. A taky svou roli sehrálo to, že Hugo a já máme společného kamaráda. Nicméně moje portugalština bylo to, co zabodovalo maximálně a dohoda o dovolenkovém ubytování byla na světě. A tak se malým rybářským městem začala prostřednictvím Huga šířit šeptanda o jedné Pavle z České republiky, která fakt válí portugalsky. Všichni se o tom chtěli na vlastní uši přesvědčit. A tak jsem pořád mluvila jejich řečí a prostě mě za to milovali. Natolik, že mě ti neznámí portugalští obyvatelé, kterým dlouho trvá než si vůbec pustí někoho k sobě blíž, přátelsky přijali mezi sebe. A tak jsem poznala místa a potkala postavičky onoho města, které by běžný turista nepoznal. Mluvila jsem jejich řečí a oni nemohli věřit svým uším - byli ve stejnou chvíli šokováni i přešťastni, jako když si s blaženým výrazem ve tváři dávají jeden z dosti sladkých dezertů, který nesmí chybět po žádném jídle. Některé jsem musela přesvědčovat, že opravdu nejsem dcerou portugalských emigrantů, ale Valaška jak poleno. Mluvila jsem jejich řečí a za to mě milovali (skoro tak jako Portugalci milují svou rodinu, která je pro ně to nejcennější na světě) natolik, že jsem se s nimi zúčastnila přátelských večeří, uzavřeného koncertu i narozeninové oslavy – zaplavena grilovanými rybami, vynikajícími mušlemi, krevetami, olivami naloženými v místní směsi bylinek, typickým zeleným vínem, tuňákovou paštikou, fíkovým koláčem, mandlovým pečivem, šťávou z těch nejsladších pomerančů na světě uloupených z nekonečných pomerančových sadů za městem, novými slovíčky a hlavně pohodou. Mluvila jsem jejich řečí a za to mě milovali natolik, že se na chystaný zápas Česko-Portugalsko na Euru začali těšit jako na přátelské utkání a někteří dokonce jeden večer nad pivem v baru nedaleko přístavu s nefalšovanou pokorou tipovali, že Češi ten zápas vyhrajou. No, spletli se…

Poslední večer jsem Huga a jeho přátele nad vrchovatou mísou českých bramboráků, které po dvouhodinovém smažení na dvou pánvích souběžně zmizely za labužnického mlaskání rychlostí kulového blesku, učila tu naši řeč – respektive české „ř“. Pokoušeli se mluvit naší řečí. Ale i když jim to až na jednu výjimku vůbec ale vůbec ani trošku nešlo, stejně je taky miluju :-) P.S.: Myslím, že jsem udělala během dovolené v jednom malém rybářském městečku jižního Portugalska Česku dobré píárko a předpovídám nárůst příjezdového turistického ruchu v ČR!