"...neumím si představit práci novináře bez PR..."
Read more!
Jak probíhá komerční spolupráce médií a firem. Jak se daří tištěné reklamě?
Reklama dává tisku svobodu. U nás je jí ale málo, což snižuje sílu a možnosti tisku. I to je zdrojem našich problémů. Jinak je na poli reklamy konkurence dokonce větší než ta na velkých trzích, například na francouzském nebo polském.
Jaké jsou zásady novinářské etiky v Bulharsku, co se ctí, co naopak ne?
Etnická a náboženská tolerance, právo hlasu různých názorů, jako všude. Možná jediné kritérium, dle kterého zaostáváme anebo neaplikujeme na světové úrovni je utajení zdrojů informací.
Jaká jsou v bulharských médiích tabu. Např. je možné a časté dělat politické karikatury? Je problémem politická korektnost např. používání specifického slovníku pro různá etnika apod.?
Z důvodu našich specifik jsme velice opatrní k etnickým problémům. Ale nejsme nijak „pověrčiví“, neexistují tabu ani zakázané zóny. Naopak, jdeme do témat, které se nás netýkají, například „Práva Falung Gonga“ v Číně anebo „Inteligentní Design“ v amerických školních programech.
Jaká je role PR agentur, jak jsou vnímány novináři, firmami. Co se od nich očekává?
Čím dál větší. Pro mne si lze jen těžko představit práci novináře bez PR. Kdysi jsme museli znát všechny. Mít pět notýsků s telefony a adresy, dnes stačí zavolat na číslo, které jsme našli na internetu. A slyšíme příjemný hlas ochotného kolegy. Je ovšem dobře, pokud nebereme PR jako transmisi anebo vykonavatele najatého firmou. Anebo alespoň, pokud tomu tak je, aby to nebylo znát. Mám kolegy, kteří se hodně rozčilují z přehnaně snaživých obsluhujících PR firem. A pak materiál nevyjde.
Jaká je síla internetu a jak moc je využíván web 2.0 (tj. interaktivní web umožňující blogy, myspace, youtube, podcasty, apod...). Dá se říci, že by internet mohl konkurovat klasickým médiím?
U nás se o tom teprve začíná mluvit. Blogeři jsou neznámí, nečekaní a dokonce se jich lidé trochu lekají. Je brzo posuzovat, v Bulharsku toto je zatím nerozvinutá mezera na trhu. Na internetu vydělávají firmy, které získaly možnosti v jiných sférách.
Blogují bulharští novináři?
Ano, již píší, ale kdo je čte? Aby je někdo četl musí říkat něco zajímavého. Ale za to nikdo neplatí výplatu, proto k tomu není přílišná motivace...
S bulharským novinářem Danailem Glishevem o mediálním trhu, současné Evropě a PR. První díl seriálu rozhovorů s novináři z jiných krajů začínáme Bulharskem.
Danail Glishev, novinář, Bulharsko
Dany se narodil se v roce 1972 v Sofii. Po studiu na francouzském gymnáziu absolvoval balkánskou historii a studoval polskou filologii. Hovoří rusky a anglicky a čte v srbštině. Navštěvoval kurzy masové komunikace na universitě v Sofii, Univerzitě sociologie v Lubliani, sociologii v Gutenbergově univerzitě v Salzburgu. Novinářem je již 10 let. Převážně se zabývá zahraničním zpravodajstvím, pracoval pro různé bulharské televize, rádia, noviny i časopisy. V současné době je redaktorem Radia France International v Sofii.
Jako redaktor zahraničního zpravodajství jsi se často dostal k zajímavým událostem. Jaké byly tvé nejzajímavější úlovky?
Hledal jsem americkou raketu v horském regionu u bulharské západní hranice s baterkou v době války v Kosovu. A našel jsem ji. Vysílali jsme z výsadkářského letadla, přímé spojení pro „TV 7 dní“, s velitelem Generálního štábu, generálem Micho Michovem, z manévrů armády. Z britského konsulátu a operační nemocnice na náměstí Taxim v Istanbulu, při bombových atentátech v roce 2003, 12 hodin po spáchání. Z utečeneckého tábora Albánců v Raduše, na Kosovské hranici v květnu 1999, ze setkání Organizace pro bezpečnost spolupráci v Evropě, kdy Jelcin nazval Clintona „Psím synem“, to jsem si nemohl nechat ujít.
Jedním ze velmi zajímavých rozhovorů bylo interview s Jasirem Arafatem v roce 2000 v Betlémě. Ale nejvíce mi zůstalo v paměti osobní setkání s Achmedem Zakaevem, ministrem zahraničních věcí vzbouřenecké Čečny. Spojil jsem se s ním v Kodani 15 minut předtím než ho vzali do vazby. Interview bylo pak citované Reuters.
Kam se ubírá bulharský mediální trh. Došlo za poslední dobu, po vstupu do EU k nějakým zásadním změnám?
Bulharský mediální trh je malý, rozvíjející se trh, který začínal před 18 lety jednou televizí, několika novinovými tituly, spojenými s vládou a dvěma nebo třemi černobílými vědeckopopulárními časopisy. Dnes tu máme více než deset televizních programů s nepřetržitým vysíláním, šest 24-hodinových radiostanic a kolem třiceti hudebních rádií v celé zemi, 20 celostátních a regionálních denníků a více než 30 časopisů. Tisk je mimo politickou kontrolu, ale přeci jen tu a tam je závislý na korporátních zájmech. Čím dál větší roli hraje několik médií zakoupených mezinárodními konsorcii. Jejich význam stoupá, stejně jako zisky. Ale co dělají pro různost názorů a svobodu slova je sporné.
Danail Glishev, novinář, Bulharsko
Dany se narodil se v roce 1972 v Sofii. Po studiu na francouzském gymnáziu absolvoval balkánskou historii a studoval polskou filologii. Hovoří rusky a anglicky a čte v srbštině. Navštěvoval kurzy masové komunikace na universitě v Sofii, Univerzitě sociologie v Lubliani, sociologii v Gutenbergově univerzitě v Salzburgu. Novinářem je již 10 let. Převážně se zabývá zahraničním zpravodajstvím, pracoval pro různé bulharské televize, rádia, noviny i časopisy. V současné době je redaktorem Radia France International v Sofii.
Jako redaktor zahraničního zpravodajství jsi se často dostal k zajímavým událostem. Jaké byly tvé nejzajímavější úlovky?
Hledal jsem americkou raketu v horském regionu u bulharské západní hranice s baterkou v době války v Kosovu. A našel jsem ji. Vysílali jsme z výsadkářského letadla, přímé spojení pro „TV 7 dní“, s velitelem Generálního štábu, generálem Micho Michovem, z manévrů armády. Z britského konsulátu a operační nemocnice na náměstí Taxim v Istanbulu, při bombových atentátech v roce 2003, 12 hodin po spáchání. Z utečeneckého tábora Albánců v Raduše, na Kosovské hranici v květnu 1999, ze setkání Organizace pro bezpečnost spolupráci v Evropě, kdy Jelcin nazval Clintona „Psím synem“, to jsem si nemohl nechat ujít.
Jedním ze velmi zajímavých rozhovorů bylo interview s Jasirem Arafatem v roce 2000 v Betlémě. Ale nejvíce mi zůstalo v paměti osobní setkání s Achmedem Zakaevem, ministrem zahraničních věcí vzbouřenecké Čečny. Spojil jsem se s ním v Kodani 15 minut předtím než ho vzali do vazby. Interview bylo pak citované Reuters.
Kam se ubírá bulharský mediální trh. Došlo za poslední dobu, po vstupu do EU k nějakým zásadním změnám?
Bulharský mediální trh je malý, rozvíjející se trh, který začínal před 18 lety jednou televizí, několika novinovými tituly, spojenými s vládou a dvěma nebo třemi černobílými vědeckopopulárními časopisy. Dnes tu máme více než deset televizních programů s nepřetržitým vysíláním, šest 24-hodinových radiostanic a kolem třiceti hudebních rádií v celé zemi, 20 celostátních a regionálních denníků a více než 30 časopisů. Tisk je mimo politickou kontrolu, ale přeci jen tu a tam je závislý na korporátních zájmech. Čím dál větší roli hraje několik médií zakoupených mezinárodními konsorcii. Jejich význam stoupá, stejně jako zisky. Ale co dělají pro různost názorů a svobodu slova je sporné.
Jak probíhá komerční spolupráce médií a firem. Jak se daří tištěné reklamě?
Reklama dává tisku svobodu. U nás je jí ale málo, což snižuje sílu a možnosti tisku. I to je zdrojem našich problémů. Jinak je na poli reklamy konkurence dokonce větší než ta na velkých trzích, například na francouzském nebo polském.
Jaké jsou zásady novinářské etiky v Bulharsku, co se ctí, co naopak ne?
Etnická a náboženská tolerance, právo hlasu různých názorů, jako všude. Možná jediné kritérium, dle kterého zaostáváme anebo neaplikujeme na světové úrovni je utajení zdrojů informací.
Jaká jsou v bulharských médiích tabu. Např. je možné a časté dělat politické karikatury? Je problémem politická korektnost např. používání specifického slovníku pro různá etnika apod.?
Z důvodu našich specifik jsme velice opatrní k etnickým problémům. Ale nejsme nijak „pověrčiví“, neexistují tabu ani zakázané zóny. Naopak, jdeme do témat, které se nás netýkají, například „Práva Falung Gonga“ v Číně anebo „Inteligentní Design“ v amerických školních programech.
Jaká je role PR agentur, jak jsou vnímány novináři, firmami. Co se od nich očekává?
Čím dál větší. Pro mne si lze jen těžko představit práci novináře bez PR. Kdysi jsme museli znát všechny. Mít pět notýsků s telefony a adresy, dnes stačí zavolat na číslo, které jsme našli na internetu. A slyšíme příjemný hlas ochotného kolegy. Je ovšem dobře, pokud nebereme PR jako transmisi anebo vykonavatele najatého firmou. Anebo alespoň, pokud tomu tak je, aby to nebylo znát. Mám kolegy, kteří se hodně rozčilují z přehnaně snaživých obsluhujících PR firem. A pak materiál nevyjde.
Jaká je síla internetu a jak moc je využíván web 2.0 (tj. interaktivní web umožňující blogy, myspace, youtube, podcasty, apod...). Dá se říci, že by internet mohl konkurovat klasickým médiím?
U nás se o tom teprve začíná mluvit. Blogeři jsou neznámí, nečekaní a dokonce se jich lidé trochu lekají. Je brzo posuzovat, v Bulharsku toto je zatím nerozvinutá mezera na trhu. Na internetu vydělávají firmy, které získaly možnosti v jiných sférách.
Blogují bulharští novináři?
Ano, již píší, ale kdo je čte? Aby je někdo četl musí říkat něco zajímavého. Ale za to nikdo neplatí výplatu, proto k tomu není přílišná motivace...
Labels:
Rozhovor,
Ze života Píármana
0
comments
