Dobrý den, prapore hvězd a pruhů? Tak to snad ne…

Někdy mívám pocit při sledování televizního zpravodajství, že mě někdo vyměnil, že mě dali do cizí země, že to, co vidím se prostě nemůže odehrávat u nás. Včera mě ale navíc zachvátila hysterie křížená s panikou – stav velmi podobný tomu jako když přepnete na Dobroty Petra Novotného a on vykládá vtip v jednom ze svých krásných oblečků.

Chvíli nemůžete věřit, že to, co vidíte je realita, že to jako myslí vážně. To horší, ale teprve nastane, totiž fakt, že ho okamžitě nikdo neexkomunikuje na druhý konec světa nebo minimálně to, že se to někomu líbí. Tak přesně tohle na mě spadlo jak deka, při sledování informace, že paní ministryně Parkanová věnuje prezidentu Bushovi netradiční dárek v podobě písně „vkusně“ otextované nové verze Dobrý den, majore Gagarine.

Je to sice netradiční, ale snad bych to ještě vzala, ale argumentaci paní Parkanové a textaře Jana Vyčítala jsem už prostě nezvládla. Když totiž od členky vlády slyším, že je to kvůli tomu, aby pan prezident viděl, že u nás víme, kdo nás osvobodil a že u nás ty kluky ušatý americký máme prostě rádi, padá na mě tíseň. Navíc je to celé zabalené do neuvěřitelného textu, který si s těmi budovatelskými rozhodně nezadá. Vítat radar, to je už opravdu jak oslavovat turbíny, temné dunění práva v jícnu, nebo pionýři a jejich malované loďky. Posuďte sami (text na iDnes) . Umím si představit, že se při státnických návštěvách vyjadřují názory různé a různě, ale tento pokus na mě působí jako Boratova kazašská hymna na hudbu hymny americké – prostě vydařená záležitost.

Pravda ale je, že zpívající politici nejsou zas tak neobvyklou záležitostí, jak to ale ve většině případů vypadá se můžete podívat zde: ať už u bratří Slováků a jejich bývalého premiéra Mečiara; nebo u polského premiéra Jaroslava Kaczynského nebo se mrkněte na kompilačku francouzských senátorů.

A co na to PR? Tak tahle tedy opravdu ne!

Zpěvu zdar!