Nový akční seriál! Potkala se dvě prasátka....

Read more!

Moje máma je on-line

Read more!

Pomalu ale jistě se vyhledávání, online nakupování a sdružování na společenských/sociálních sítích stává součástí každodenní rutiny našich matek. Podle nové studie, kterou v USA provedl eMarketer, je dnes ze všech žen, které jsou online, více než 40 % – přibližně 35 milionů – matky, které mají doma dítě ve věku do 18 let.

Online aktivních je přibližně 86 % žen, které mají alespoň jedno dítě. Mezi těhotnými ženami a ženami, které dítě plánují v horizontu jednoho roku je neskutečných 94 % z nich online. Skoro polovina žen (47 %), které se průzkumu zúčastnily zmínilo fakt, že jsou na internetu více a častěji od té doby co mají děti.

Nemyslete si však, že mámy tráví většinu či všechen čas na internetu vyhledáváním nejrůznějších rodičovských rad a pomoci. 94 % matek ve věku 25-54 let navštěvuje nejrůznější zpravodajské portály, 89 % navštěvuje vyhledávače a navigační stránky a 85 % vyhledává zábavu. Z průzkumu také jasně vyplývá, že internet hraje klíčovou roli v nákupním rozhodovacím procesu - celých 68 % matek přes internet pravidelně nakupuje a vyhledává informace o výrobcích.

Zdroj: http://www.emarketer.com/

Do Carlsbadu za 25 hodin, aneb strastiplná cesta do Států

Read more!

Tak jsem se opět vypravil do států. Spojených a amerických. Stejně jako každý rok touto dobou (začátek března) máme ve Fleishman-Hillard v některé jižnější části USA celosvětový firemní meeting, kde se schází na 250 lidí ze všech koutů světa a baví se o plánech a vizích na další rok. Letos jsme jeli do San Diega na jihu Kalifornie, respektive do Karlových varů (Carlsbad), městečka které leží asi dvě hodiny jižně (autem) od Los Angeles a asi 45 minut severně od San Diega. Trochu bizardní cestovat do Varů přes 18 hodin, ale kdyby už nic jiného, tak počasí je tam v tuto roční dobu výrazně příjemnější než v našich Varech - okolo 20 stupňů, slunečno.


Po příletu do New Yorku bohužel zjišťuji, že kvůli zpoždění na příletu z Prahy mi pravděpodobně uletí let do San Diega. A to i přesto, že mám na přestup ještě 45 minut. Kdo zná procedury na amerických letištích při příletu z jiných zemí, ví o čem mluvím.

45' do odletu: vybíhám mezi prvními z letadla a indiánským během se vydávám na cestu k imigračním úředníkům. Nesmím běžet příliš rychle, aby si mě někdo nespletl s nějakým podvratným živlem :-) Zlaté pražské a některá evropská letiště, kde vás při zpoždění někdo čeká u letadla a snaží se vás rychle dopravit na další let. Tady nikoho nezajímáte, když to uletí, zítra je taky den.

40' do odletu: naštěstí fronta u imigračních úředníků je krátká a na můj naléhavý výraz v obličeji mě pár lidí pustilo dopředu. Pár zdvořilostních otázek, ještě se vyfotit, sejmout otisky prstů - úředník něco kontroluje v počítači - evidentně má dost času - a pak mě propouští dál.

35' do odletu: i když pokračuji dál, musím si podle amerických pravidel počkat na své zavazadlo, projít s ním přes celníky a pak ho odevzdat na přepážce, kde ho odbaví na další let. Nervózní přešlapování u imigračního úředníka bylo úplně zbytečné, protože pás je zatím prázdný...

30' do odletu: začínají přijíždět první zavazadla, moje mezi nimi pochopitelně není. V duchu Murphyho zákonů je skoro poslední.

22' do odletu: probíhám přes celníky a po pár metrech stojím před přepážkami, kde se nechávají zavazadla pro návazné lety. Přepážka ČSA je bohužel prázdná. Slečna u vedlejší (poloprázdné) přepážky nejenom neumí převzít zavazadlo, které přiletělo s jinou společností, ale navíc ani netuší, kde je někdo z ČSA nebo jak je kontaktovat. Když tady budu čekat až někdo přijde, uletí mi to. Když jim tu nechám kufr a poběžím, uletí to mému kufru.

20' do odletu: rozhodl jsem se běžet i s velkým zavazadlem dál, jinak ho stejně pár dní neuvidím. Zbývá mi dostat se do vedlejšího terminálu - eskalátory, 3 minuty čekání na vlak co jezdí mezi terminály, minuta jízdy, další eskalátory a ...

12' do odletu: u bezpečnostní kontroly při vstupu do terminálu je fronta jak blázen. Musím být tak 100 metrů od cíle. Předbíhám všechny a omlouvám se zpožděným letem, naštěstí mají pochopení. Kufry na pás - naštěstí nikoho nezarazilo, že jeden je třikrát větší než běžné kabinové zavazadlo - boty, pásek, kabát dolů...prošel jsem...
"Is it your luggage?" ptá se přísně vyhlížející žena u kontroly zavazadel. Ano, je nějaký problém? Musíte vytáhnout notebook na pás... "Ano rychle to udělám, pospíchám na další let, říkám naléhavě"... "Ne!, já to udělám," říká a pomalu si nasazuje rukavice a pouští se do zevrubné prohlídky mého zavazadla. "Co ta voda?" Sakra, v tom spěchu jsem tam zapomněl flašku s vodou...letí do koše. Minuty ubíhají a žena je stále v klidu a pomalu si dělá svou práci. Chápu to, ale na klidu mi to nepřidává.

6' do odletu: sbírám své věci, skáču do bot a vybíhám ke svému gatu. Teď už běžím sprintem, strach z toho, že mě někdo zastřelí, přehlušila touha stihnout další let.

5' do odletu: uřícený přistávám před přepážkou. Uff, moje letadlo je pořád na gatu, stihnul jsem to... kde je ale sakra nějaký personál? Na vedlejších přepážkách neví, asi už skončilo odbavení... To mi za chvíli potvrzuje odjíždějící letadlo.

Sakra. Taková smůla. I přesto, že jsem pravděpodobně vytvořil nový přestupový rekord na letišti JFK, nestihnul jsem to...

Značně psychicky i fyzicky vyčerpaný hledám tranzitní přepážku Delty, která provozuje návazný let. Dozvídám se, že další let do San Diega letí zítra touto dobou. "Můžete se vrátit na přepážku ČSA, kde by vám měli zajistit ubytování, protože jejich zpoždění zavinilo, že jste nestihnul náš let." To znamená zpátky do vedlejšího terminálu, kde možná ještě nebo už zase nikdo není a za hodinu a půl budu možná zpátky tady u vás, říkám si v duchu. "Or is there another city you would like to fly to tonight?" přerušuje mě mladík... Ujišťuji ho, že jsem právě přiletěl z Evropy a rád bych pokračoval do San Diega, nikam jinam. Do úst se mi dere ironická otázka "What's the city of the day?", ale nakonec to nechám být.

Američan vedle mě evidentně přiběhl ze stejného letu a taky míří do San Diega. Tvrdí mi, že než čekat celý den na letišti v New Yorku, mám radši letět do Los Angeles, půjčit si auto a za dvě hodiny jsem v San Diegu. Do LA to letí za dvě hodiny... Volám manželce, abych se s ním podělil o své dosavadní strasti a své další možnosti. "Rozhodně zůstaň v New Yorku, žádná noční dobrodružství." A tak letím do LA...let v pohodě, na letišti mě překvapilo, že do půjčoven aut je to 15 minut autobusem, navíc si předem musíte vybrat do které chcete, protože jsou od sebe daleko a každá má svoji vlastní dopravu. Právě jede kolem bus do Avisu, známá značka, tak nastupuji.

Přijíždíme na obrovské parkoviště s desítkami, pravděpodobně stovkami aut (a to je jen jedna půjčovna), kde i krátce po půlnoci stojí dlouhá fronta zákazníků. Beru co mi nabídli, ještě navigaci, abych v noci trefil a vzhůru na cestu. Chvíli přemýšlím, jestli se mi s automatickým řazením podaří rozjet, naštěstí je to jednodušší než se zdálo. Navigace je super, dálnice z LA na jih i v tuto noční dobu docela rušná, ale i tak jsem za dvě hodiny v místních Karlových Varech - "Welcome to Carlsbad". Jak vtipné, tři hodiny ráno, za sebou mám 25 hodin cesty a před sebou příjemný týden v kalifornských Karlových Varech. Už se těším do postele...

Jaké z toho plyne poučení?
1. Nejsou Vary jako Vary
2. Tomuhle by nepomohl ani bezvízový styk
3. ČSA (které mám jinak rád) by si měly zlepšit své služby na letišti v New Yorku.

Komu se nelení, tomu se zelení…

Read more!

Realizace tiskové konference, pokud má mít úspěch u klienta i u novinářů, vyžaduje značnou dávku originality. Netradiční nápad, zajímavé prostory a nadšení všech zúčastněných jsou nezbytnými podmínkami. Všechny tyto aspekty jsme se proto snažili skloubit při pořádání tiskové konference pro společnost Xerox, která představovala nová tiskové řešení do kanceláří a menších firem. Důležitou informací, na kterou jsme chtěli na této akci upozornit, byla ekologičnost těchto produktů. Tato myšlenka nás proto provázela po celou dobu realizace tiskové konference, od ní se odvíjelo téměř vše. Samozřejmě i názve akce „Ekologicky a levněji“. A jak jsme se zhostili přípravy zelené tiskové konference, tak aby splňovala vše výše uvedené?


Snažili jsme se jít maximálně ruku v ruce s přírodou, a to nejen proto, že je to právě nyní „in“. Pro pořádání tiskové konference jsme proto vybrali BIO restauraci, nesměl chybět ani BIO catering. Ačkoli byly první reakce některých novinářů dosti rozporuplné (přece jen nejsou tradiční tiskové konference až tak „zdravé“), nakonec si každý našel to své. Jáhlové kuličky, jablkové koláče, chléb s kozím sýrem i lahodný džus z červené řepy a mrkve sklidily pochvalu. Ve stejném duchu jsme pojali i přípravu balíčků pro novináře, kteří si tak po akci odnesli několik BIO produktů pro osvěžení těla i mysli. Snad největším překvapením bylo pro mnohé BIO pivo. Na ekologii – stěžejní myšlenku akce – jsme samozřejmě nezapomněli ani při přípravě tiskových materiálů. Vše bylo vytištěno na recyklovaném papíře, recyklovaný byl i poznámkový blok. Velmi působivé bylo i barevné propojení prostor se samotnou prezentací. Neslo se totiž ve stejném duchu. Zelené stěny BIO restaurace totiž ladili se zelenou prezentací.

Zrealizovaná tisková konference tak nakonec oslovila všechny. Současný BIO trend totiž perfektně doplňoval téma, na které jsme chtěli na tiskové konferenci upozornit, a i přestože zatím nemá tento životní styl tolik příznivců (i když neustále jejich počet roste), spojení techniky a přírody bylo v tomto případě velmi zdařilé, což dokázaly po tiskové konferenci i kladné ohlasy od novinářů i samotného klienta.

„Pan ministr nespí, ale přemýšlí“

Read more!

V minulých dnech se po celé České republice začaly objevovat reklamní billboardy propagující jistý energetický nápoj, na kterých hlavní roli nehraje ani tak produkt samotný, jako spíše poněkud znaveně vyhlížející tvář prvního českého diplomata a ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Vizuálu klimbajícího se předního člena vlády využila reklamní agentura pro svou kampaň zřejmě poté, co ministr sám přiznal, že si při první volbě hlavy státu ČR letos v únoru na chvíli spokojeně schrupnul. Ponechme stranou, zda hlavní aktér inkriminovaného billboardu skutečně spí, či přemýšlí (jak se nás snažila přesvědčit tisková mluvčí MZV ČR). Do celé věci se totiž, a dovolím si tvrdit, že dle očekávání, vložila Rada pro reklamu, která billboard označila za neetický a vyzvala k jeho okamžitému stažení. Znovu tak otevřela otázku etiky v reklamě a role politických představitelů v ní.

Podobizna současného ministra zahraničních věcí však není zdaleka jedinou tváří politika, kterou jsme mohli kolem českých dálnic a silnic za polední roky spatřit. Obecně se dají billboardy s politickou tématikou rozdělit do tří skupin. První skupinou jsou tzv. předvolební billboardy. Setkáváme se s nimi před každými volbami, bez ohledu na instituci, do které se zrovna volí. Taková forma sebepropagace je u politických stran velmi populární. Politici ji hojně využívají a investují do ní značné finanční prostředky. Výsledky takové kampaně jsou však velmi rozpačité. Lidé mnohdy vskutku trapně vyhlížející billboardová díla vnímají spíše negativně. Ty se pak stávají terčem nejrůznějších vtipů, ironizujících komentářů a parodií. Jedním případem za všechny nechť je portrét bývalého ministerského předsedy Stanislava Grosse v nadživotní velikosti s citátem „Myslím to upřímně“. Na ten navázal humorný výtvor kreslíře Štěpána Mareše, který na stejný billboardový formát zvěčnil karikaturu Usámi bin Ládina s citátem „I já to myslím upřímně“.

Do „módy“ přišly předvolební billboardy zřejmě během kampaně k volbám do Poslanecké sněmovny v roce 1998, kdy ČSSD na voliče vyrukovala s plakátem tzv. Svaté trojce zpodobňující tehdejšího předsedu strany Miloše Zemana s místopředsedy Stanislavem Grossem a Petrou Buzkovou. Pečlivě a velmi nepřirozeně vyretušované tváře všech hlavních protagonistů tehdy jako by chtěly předznamenat nevalnou úroveň politických billboardových kampaní, které jsou pro Českou republiku příznačné dodnes. Reklamní a PR specialisté se ve většině shodují, že vytvořit politikovi kvalitní billboard je velmi těžkou záležitostí. Pokud se však povede, výsledek většinou stojí za to. U nás se tak zatím nestalo. Pro inspiraci přitom nemusíme chodit daleko. Za příklad velmi dobrých billboardových počinů se uvádí mimo jiné předvolební billboardy Gerharda Schrödera. či polského prezidenta Lecha Kaczynského, nebo jeho protikandidáta z prezidentských voleb 2005 Donalda Tuska.

V posledních letech se však v českém prostředí rozšířil „nešvar“ druhého typu politického billboardu, tzv. zesměšňujícího či ironizujícího. Na rozdíl od předvolebních billboardových kampaní, jsou tyto „žertovné“ počiny přijímány veřejností o něco vlídněji. Přesně se totiž strefují do všeobecné nálady lidí, kterou ovlivňuje především znechucenost politikou a politiky. Jistě si vzpomínáme na premiéra Topolánka, který nám zdviženým prostředníkem pravé ruky ukazuje, že jsme všichni jedničky, či na Jiřího Čunka, který nikoho neokrad, protože je křesťanský demokrat. Za celkem nevinně vyhlížejícími billboardovými vizuály však stojí pečlivě připravené a přesně cílené kampaně příznivců politických stran, které mají za cíl zesměšnit politického oponenta. Konkrétní zadavatel téměř nikdy není znám (výjimkou jsou billboardy upozorňující na špatný stav dálnice D1, ke kterým se otevřeně přiznal tehdy ještě pouze stínový ministr vnitra ODS Ivan Langer). Má se však zato, že podobné kampaně jsou financované soukromými firmami spřízněnými s danou politickou stranou, přičemž strana samotná má o plánech zadavatele kampaně zřejmě velmi dobrý přehled.

Politolog Jiří Pehe v rozhovoru pro Český rozhlas 7 přičítá existenci ironizujících billboardů absenci určité dávky dobrého vkusu a pokleslé politické kultuře. „Politická kultura je v České republice velmi konfrontační, politici opravdu nedokáží rozlišovat mezi fází boje o voliče a prací pro občany, tedy povolební fází. Dále se tady projevují určité rysy zděděné ještě z té bývalé éry…., ve které ten, kdo není s námi, je proti nám, a oponent zde není kvůli tomu, abychom s ním diskutovali a hledali konstruktivní řešení, ale abychom ho zašlapali do země a zničili,“ říká Jiří Pehe.

Nejdiskutovanějším však zůstává třetí typ billboardu využívající tváří představitelů státu. Jde o komerční reklamy propagující výrobek či službu. Do takových kampaní se politici ze zcela pochopitelných důvodů zapojují zřídka. Výjimkou je Václav Klaus, který se v roce 2004 objevil na billboardu propagující soukromou vysokou školu Newton College, či v roce 2002 v reklamě na restauraci ve Špindlerově Mlýně, ve které si „zcela náhodou“ zaúčinkovaly také lyže Völkl. Zůstává otázkou, zda-li je vhodné, aby se vysoce postavení představitelé podíleli takovým způsobem na komerční reklamě. Vzhledem k alespoň proklamované nezávislosti zákonodárce a správce věcí veřejných je takové počítání eticky minimálně sporné. Aktuální problém billboardu s Karlem Schwarzenbergem je však mnohem hlubší.

Fotky ministra zahraničí bylo použito bez jeho vědomí, čili zneužito. V takovém případě má politik zcela jasné právo se bránit a domáhat se u soudu ochrany osobnosti. Věc se má však ještě úplně jinak. Skutečnou reklamou na inkriminovaný energy drink není billboard s ministrem vlády, ale kauza a diskuze, kterou taková reklama vyvolá. Reklamní agentura stojící za billboardem si takové skutečnosti byla zřejmě dobře vědoma. Smyslem kampaně tedy nejspíš nebylo upozornit na produkt „zajímavou“ formou, ale především vyprovokovat příslušné instituce k akci, následovanou jistou publicitou. A povedlo se! Jako člověk pohybující se v PR musím konstatovat: geniální! Jinými slovy, až budu popovou hvězdou, nechám se na pódiu přibít na kříž, katolická církev se určitě ozve.

Jsme zpátky!!!

Read more!

Tak se našemu blogu, stalo to, co mnoha ostatním - usínal nám tak dlouho, až usnul úplně. No a že spal hodně tvrdě....naštěstí se ale probudil a přichází odpočatý, plný sil a obohacen o nové posily v týmu - Lenku, Roberta a Romana. Čili dobrá zpráva je, že články a novinky z oboru PR se tu zas budou objevovat, protože nekomentovat ten náš pěkný malý střediskový "píármaní a píárwomaní" (to si jako feministka nemohu odpustit) rybníček, by byla rozhodně škoda! Těšíme se na Vás :))And here is the rest of it.