čtvrtek 24. dubna 2008

PR: Kontaktujte mě jen přes FaceBook, prosím

Read more!

37 266 nepřečtených e-mailů v poštovní schránce přiměly novináře Financial Times k neotřelému kroku. Bude reagovat pouze na odkazy od svých kontaktů ve FaceBooku a posílá jasný signál PR agenturám: když mi budete posílat zajímavé zprávy, zařadím vás do svých kontaktů. Když ne, máte smůlu.

Ať už si to přiznáme nebo ne, žijeme v době sociálních sítí. Networking neboli budování sítí kontaktů je trendem posledních let a co by to bylo za dobu, kdyby se to nedělo přes internet. Služby jako LinkedIn, MySpace, FaceBook zažívají boom, a dostávají se i k nám.

Přiznám se, ze začátku jsem byl hodně skeptický vůči těmto službám. Na rovinu řečeno, považoval jsem je akorát za dobrý způsob toho jak si masírovat ego tím, že nám dvakrát tolik kontaktů než můj bývalý spolužák z výšky. Já jsem byl king, on lůzr. Ano, i toto je pohled na věc, ale hodně omezený. Sociální sítě nejsou o tom „kolik jich máš“ ale o tom „jak je využíváš“. Příkladem toho je i experiment, Toma Foremskiho, již zmiňovaného novináře a bloggera, který již byl zahlcen e-maily v poštovní schránce. Jak sám říká, bude se zabývat pouze informacemi, které mu posílají jeho FaceBook přátelé. Tyto zprávy dostanou větší prioritu než zprávy zaslané e-mailem nebo jiným způsobem. Důvodem je, že pokud si někoho chcete přidat do svých kontaktů, je větší pravděpodobnost, že se opravdu zajímáte o to co dělá a co ho zajímá. Stejně to funguje i naopak, i příjemce zpráv má možnost podívat se na profil, zájmy a koníčky odesílatele a (i když se osobně nikdy nesetkali) udělat si o něm lepší obrázek a vytvořit k němu určitý vztah. „Je to experiment, ale možná mi pomůže zredukovat počet lidí, kteří mi jen posílají zprávy, ale nezajímají se o to, o čem vlastně píšu. I to je v pořádku, ale chci se zaměřit na lidi, které do určité míry znám. Pokud mě někdo kontaktuje jen proto, že mu to nařídil šéf, tak raději neodpovídám,“ říká Foremski.

Zda se tento experiment povede, zda Foremskiho příklad budou následovat jiní, a zda se využívání sociálních sítí v podobné míře uplatní i v naši novinářské obci, ukáže čas. Jisté ale je, že jeho příklad dává sociálním sítím smysl a ukazuje, jak jej lze využít v praxi i při každodenní práci.

pondělí 14. dubna 2008

Komunikaci nepotřebují jen firmy

Read more!

Na začátku března proběhlo v pražském hotelu Pyramida vyhlášení nejlepšího handicapovaného sportovce za rok 2007. Na setkání sportovců, zástupců svazů, sponzorů i médií bylo možné vidět, proč je taková akce prospěšná. Řada lidí by možná namítla, že podobné slavnosti jsou jenom zbytečným a okázalým večírkem pro pár vyvolených, ve skutečnosti se jedná o veskrze užitečný nástroj. Uhodnete k čemu slouží? Svůj pohled na tuto otázku vám hned vysvětlím.

Nejprve si nastíníme, kdo jsou hlavní aktéři.

Sportovci: U hendikepovaných sportovců jde o řadu lidí, kteří i přes těžký životní problém dokáží nejen sedět a čekat až se o ně někdo postará, ale o lidi, kteří jsou rozhodnuti vzít osud do vlastních rukou. Není to jednoduché, omezení v podobě chybějícího sluchu, zraku, schopnosti pohybu a podobně si řada z nás nedokáže představit. I přesto většina hendikepovaných sportovců, když to alespoň trochu jde, pracuje.

Funkcionáři, trenéři a asistenti: Řada lidí, kteří pomáhají. Na sportu hendikepovaných se zbohatnout nedá, většina z těchto lidí to dělá z přesvědčení

Sponzoři: Firmy, organizace i jednotlivci, kteří dokáží ocenit chuť, se kterou postižení jdou do toho a snaží se něco dělat.

Média: sedm statečných, kteří se nebojí ukázat i něco, co řada lidí raději nevidí a s čím
žebříčky sledovanosti ani čtenosti rozhodně nestrhnou.

Co o sobě říkají a jaké mají problémy?

Sportovci: Vždy bojují, dělají maximum, občas jim zejména na nejvyšších soutěžích chybí trocha štěstí. K tomu aby to bylo lepší, potřebují dvakrát lepší podmínky pro přípravu.

Funkcionáři: Mají těžký život - kde brát když nikdo nedá, co dělat když jim nikdo nechce pomoci. K zajištění 2x lepších podmínek přípravy je třeba 4x více peněz.

Sponzoři: Dělají, co je v jejich možnostech. I když by dokázali dát do sportu více, nemají dostatek příležitostí, aby se jim tato investice jakkoli zhodnotila.

Média: Sport je atraktivní, když má výsledky, ale k nim se úspěchy často nedostanou vůbec nebo s velkým zpožděním.


Co s tím zmůže jedno slavnostní setkání?
Překvapivě hodně. V marketingu se to jmenuje networking a brainstorming. Sponzoři potkávají své sportovce a dozvídají se jaké mají problémy. Funkcionáři vědí, že kdyby byly peníze, lze zlepšit přípravu. Zástupcům médií se hned rýsují výsledky a záběry z mezinárodních stupňů vítězů a sponzoři vidí svá loga na ověnčených vítězích. Skvělá ukázka zvládnuté interní komunikace a public relations. Stačilo zorganizovat jediné setkání a výsledek je „4 in 1“. Sešli se lidé, kteří by se jinak nepotkali a vymysleli nové projekty, které by jinak vznikaly jen těžko.

Konec večera, zpátky do reality. Jak známo, kde není hybná síla, není pohyb. Na sliby i velké myšlenky ze slavnostních setkání se zapomíná docela rychle. Pokud si ve čtyřúhelníku sportovců,funkcionářů a trenérů, sponzorů a médií dosadíme, kdo je pro koho zákazníkem, vyjde nám pěkně těžké komunikační schéma. A není jednoduché jej obsloužit. Říká se, že jeden den praxe vydá za měsíc teorie. Vyzkoušíme si to tedy sami na sobě a dáme vám vědět.

pondělí 7. dubna 2008

"...neumím si představit práci novináře bez PR..."

Read more!

S bulharským novinářem Danailem Glishevem o mediálním trhu, současné Evropě a PR. První díl seriálu rozhovorů s novináři z jiných krajů začínáme Bulharskem.



Danail Glishev, novinář, Bulharsko

Dany se narodil se v roce 1972 v Sofii. Po studiu na francouzském gymnáziu absolvoval balkánskou historii a studoval polskou filologii. Hovoří rusky a anglicky a čte v srbštině. Navštěvoval kurzy masové komunikace na universitě v Sofii, Univerzitě sociologie v Lubliani, sociologii v Gutenbergově univerzitě v Salzburgu. Novinářem je již 10 let. Převážně se zabývá zahraničním zpravodajstvím, pracoval pro různé bulharské televize, rádia, noviny i časopisy. V současné době je redaktorem Radia France International v Sofii.

Jako redaktor zahraničního zpravodajství jsi se často dostal k zajímavým událostem. Jaké byly tvé nejzajímavější úlovky?
Hledal jsem americkou raketu v horském regionu u bulharské západní hranice s baterkou v době války v Kosovu. A našel jsem ji. Vysílali jsme z výsadkářského letadla, přímé spojení pro „TV 7 dní“, s velitelem Generálního štábu, generálem Micho Michovem, z manévrů armády. Z britského konsulátu a operační nemocnice na náměstí Taxim v Istanbulu, při bombových atentátech v roce 2003, 12 hodin po spáchání. Z utečeneckého tábora Albánců v Raduše, na Kosovské hranici v květnu 1999, ze setkání Organizace pro bezpečnost spolupráci v Evropě, kdy Jelcin nazval Clintona „Psím synem“, to jsem si nemohl nechat ujít.

Jedním ze velmi zajímavých rozhovorů bylo interview s Jasirem Arafatem v roce 2000 v Betlémě. Ale nejvíce mi zůstalo v paměti osobní setkání s Achmedem Zakaevem, ministrem zahraničních věcí vzbouřenecké Čečny. Spojil jsem se s ním v Kodani 15 minut předtím než ho vzali do vazby. Interview bylo pak citované Reuters.

Kam se ubírá bulharský mediální trh. Došlo za poslední dobu, po vstupu do EU k nějakým zásadním změnám?
Bulharský mediální trh je malý, rozvíjející se trh, který začínal před 18 lety jednou televizí, několika novinovými tituly, spojenými s vládou a dvěma nebo třemi černobílými vědeckopopulárními časopisy. Dnes tu máme více než deset televizních programů s nepřetržitým vysíláním, šest 24-hodinových radiostanic a kolem třiceti hudebních rádií v celé zemi, 20 celostátních a regionálních denníků a více než 30 časopisů. Tisk je mimo politickou kontrolu, ale přeci jen tu a tam je závislý na korporátních zájmech. Čím dál větší roli hraje několik médií zakoupených mezinárodními konsorcii. Jejich význam stoupá, stejně jako zisky. Ale co dělají pro různost názorů a svobodu slova je sporné.


Jak probíhá komerční spolupráce médií a firem. Jak se daří tištěné reklamě?
Reklama dává tisku svobodu. U nás je jí ale málo, což snižuje sílu a možnosti tisku. I to je zdrojem našich problémů. Jinak je na poli reklamy konkurence dokonce větší než ta na velkých trzích, například na francouzském nebo polském.

Jaké jsou zásady novinářské etiky v Bulharsku, co se ctí, co naopak ne?
Etnická a náboženská tolerance, právo hlasu různých názorů, jako všude. Možná jediné kritérium, dle kterého zaostáváme anebo neaplikujeme na světové úrovni je utajení zdrojů informací.

Jaká jsou v bulharských médiích tabu. Např. je možné a časté dělat politické karikatury? Je problémem politická korektnost např. používání specifického slovníku pro různá etnika apod.?
Z důvodu našich specifik jsme velice opatrní k etnickým problémům. Ale nejsme nijak „pověrčiví“, neexistují tabu ani zakázané zóny. Naopak, jdeme do témat, které se nás netýkají, například „Práva Falung Gonga“ v Číně anebo „Inteligentní Design“ v amerických školních programech.

Jaká je role PR agentur, jak jsou vnímány novináři, firmami. Co se od nich očekává?
Čím dál větší. Pro mne si lze jen těžko představit práci novináře bez PR. Kdysi jsme museli znát všechny. Mít pět notýsků s telefony a adresy, dnes stačí zavolat na číslo, které jsme našli na internetu. A slyšíme příjemný hlas ochotného kolegy. Je ovšem dobře, pokud nebereme PR jako transmisi anebo vykonavatele najatého firmou. Anebo alespoň, pokud tomu tak je, aby to nebylo znát. Mám kolegy, kteří se hodně rozčilují z přehnaně snaživých obsluhujících PR firem. A pak materiál nevyjde.


Jaká je síla internetu a jak moc je využíván web 2.0 (tj. interaktivní web umožňující blogy, myspace, youtube, podcasty, apod...). Dá se říci, že by internet mohl konkurovat klasickým médiím?
U nás se o tom teprve začíná mluvit. Blogeři jsou neznámí, nečekaní a dokonce se jich lidé trochu lekají. Je brzo posuzovat, v Bulharsku toto je zatím nerozvinutá mezera na trhu. Na internetu vydělávají firmy, které získaly možnosti v jiných sférách.

Blogují bulharští novináři?
Ano, již píší, ale kdo je čte? Aby je někdo četl musí říkat něco zajímavého. Ale za to nikdo neplatí výplatu, proto k tomu není přílišná motivace...

čtvrtek 3. dubna 2008

Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, jak to sluší mojí firmě na Googlu

Read more!

Když chceme vědět, jak vypadáme a tudíž jak nás vidí ostatní, musíme si prostě stoupnout před zrcadlo a podívat se. Když chceme vědět, jak vidí ostatní naši firmu v internetovém vyhledávači, můžeme to zjistit prostřednictvím nástroje zvaného TagCrowd. A ani při tom nemusíme stát, jako v prvním případě ;-)


Internet je neustále bobtnající, rychlý a téměř nekonečný zdroj informací a proto při jakémkoli náznaku informační absence většina z nás získaným reflexem otevře okno internetového prohlížeče a začne „googlovat“. Zobrazené výsledky hledání dokážeme vyhodnotit během několika málo vteřin rychlým přehlédnutím odkazů a úryvků textů na několika prvních stranách a těmi, které považujeme za relevantní, se snažíme „proklikat“. Během tohoto rychlohodnocení v podobě listování výsledky na nás v krátkém čase působí velké množství informací.

Podívejme se na věc z firemního písečku. Uživatel Googlu zadá do vyhledávače název firmy, chce se podívat, co se o ní píše, navštívit její webové stránky. Výsledky hledání bleskově vyhodnotí pouhým přehlédnutím zobrazených úryvků textů u jednotlivých odkazů. Během krátké chvíle si s hledaným výrazem – v tomto případě firmou – vytvoří na základě zobrazených výsledků automatické asociace. Existuje nástroj – TagCrowd – jehož pomocí můžeme převést výsledky hledání do vizuální podoby. Jinými slovy řečeno – TagCrowd nám z výsledků hledání vytvoří obláček slov s nejčastějším výskytem a tím získáme v doslovném slova smyslu obrázek o tom, jaká slova lidé při vyhledávání vidí, a tudíž jaké asociace s naší značkou si v průběhu hledání vytvářejí. TagCrowd by se dal nazvat analytickým nástrojem pro vizualizaci online reputace firmy. Dokáže obrazně vyjádřit, jaký otisk zanechává značka v souvislosti s výsledky hledání na potenciálních zákaznících, investorech či zaměstnancích a neměl by tedy zůstat stranou zájmu těch, kteří o reputaci té či oné značky pečují.

Webová aplikace TagCrowd funguje na principu tag cloud (v případě použití pro značku či firmu nazývaný brand cloud) což je generovaný oblak klíčových slov (nebo také mrak štítků) s častým výskytem v obsahu webové stránky.
TagCrowd však posunuje mraky štítků daleko za jejich původní funkci, kterou je kategorizace obsahu k lepší orientaci na stránce. TagCrowd, kromě už zmíněné vizualizace online reputace, může sloužit také jako pomůcka pro shrnutí zaměření a obsahu proslovu či psaných prací, k vizuální analýze výzkumných dat a podobně.

A jak konkrétně použít TagCrowd pro zjištění naší online reputace ve vyhledávači Googlu? Stačí navštívit domovskou stránku TagCrowd (http://www.tagcrowd.com/) a do příslušného okna zkopírovat například všechna slova na prvních třech stránkách výsledků hledání pro daný název firmy / značku. Na vizuálních příkladech níže vygenerovaných prostřednictvím aplikace TagCrowd se můžete dozvědět, jakou mají online reputaci na Googlu některé konkrétní „značky“.


1) Homepage TagCrowd





2) Brand cloud pro značku TagCrowd







3) Brand cloud pro značku Fleishman-Hillard




4) Brand cloud pro mou osobní „jmennou značku“ Pavla Světlíková :-)



 
Tento blog vytvářejí zaměstnanci PR agentury Fleishman-Hillard (www.fleishman.cz), názory jednotlivých zaměstnanců nemusí vyjadřovat stanovisko zaměstnavatele.