Z píáristky matkou a naopak

Vlastně ani nevím, jak se to stalo a stala se ze mě matka. V lednu k nám přijel malý chlapeček, rázem se stal středem vesmíru a náš dosavadní život obrátil vzhůru nohama. Přesto jsem odmítla odejít z práce a stát se maminou na plný úvazek. Takže už tři měsíce po porodu jsem se vrátila zpátky do zaměstnání. Sice jen na částečný úvazek, ale přece. Chcete vědět, jak to funguje v praxi, když nemáte babičky, které jsou kdykoliv po ruce?

Všechno musí klapat přesně na minutu, takže time management třetí generace je proti mně břídil. Před klienty se pokud možno tvářit, že žádné dítě není a pokud už připustím, že je, tak raději nezmiňovat jeho stáří, abych nebyla za krkavčí matku a nebo aby se klient necítil ohrožen, že nemám čas se mu věnovat naplno. A když už mě někdo s dítětem „načape“, je lepší předstírat, že jsem ho právě našla a nemám s ním vlastně nic společného, ta podoba je opravdu čistě náhodná a vůbec si ji neumím vysvětlit.
Ne, ne, to byl jen takový vtip. K tomu, abych mohla pracovat je v první řadě potřeba mít rodinné zázemí a chápajícího partnera, připraveného pomoci, a samozřejmě chuť k práci.
Co ale předchází tomu, než se dostanu do kanceláře? Vždy před proměnou v pracující ženu musím miminku zabalit věci na celé odpoledne, kdy bude bez maminky, od plín přes několik setů náhradního oblečení až po jídlo. Pak nachystat sebe, většinou když malý předstírá, že spí, a ve finále obléct mimi – počítám i s variantou, že ho budu oblékat několikrát, protože při procesu oblékání může dojít k různým nehodám typu nenadálého čůrání či kakání apod. Pak nastává převtělení do chobotnice. Přes jedno rameno jeho maxitaška, přes druhé rameno notebook, v jedné ruce dítě, ve druhé ruce klíče, ve třetí ruce… a málem bych zapomněla, že mám jen dvě ruce… A pak už hurááá do kočárkárny pro kočárek. Před domem bývá pravidelně nastartovaná paní na hlídání, mně se uvolní ruce a odlehčím jednomu rameni. No a pak už šup do auta a hurá za prací. Po tomto maratónu bývám obvykle uhoněná jako pes a běžně se stává, že poslední úpravy mého zevnějšku probíhají ještě ve výtahu, cestou do pátého patra… Asi jste si někdy všimli fleků na tričku a nebo na kalhotách – tak to si chlapík odložil cestou z bytu na moje rameno či stehno kousek již přetrávené svačinky.
Jakmile ale vkročím do kanceláře, stává se mě píáristka a nikdo by nepoznal, že jsem ještě před hodinou doma přebalovala plíny. Práci si užívám o to víc, když vím, že zvládnout se dá opravdu ale opravdu všechno! A díky všem, kteří si to myslí taky!